Zjistěte, co je stres, jaké má formy a projevy, proč vzniká a jak ho rozpoznat včas. V článku najdete praktické rady, jak stres zvládat a předcházet jeho negativním dopadům na psychické i fyzické zdraví.

Objevte, co je stres, jeho formy a dopady na zdraví. Naučte se rozpoznávat příznaky a získejte praktické tipy pro efektivní zvládání stresu.

Stres je přirozenou součástí našeho každodenního života, a i přesto, že většina populace ho vnímá jako něco negativního, má i pozitivní aspekty. Stres je reakcí našeho těla a mysli na krizové, náročné či jakkoli vypjaté situace. Na biologickém pozadí dochází k vyplavování určitých hormonů (kortizol, adrenalin, noradrenalin), které nás lidi připravují na dvě nejčastější reakce v nebezpečné situaci – útěk nebo boj.

Stres u nás vzniká v situaci, se kterou si nevíme úplně jednoduše a efektivně poradit, a je tedy pro nás zátěžová/problematická. Zároveň může jít o situace, které jsou pro nás nové, a tedy tělo a mysl ještě nevědí, jak je správně vyhodnotit a reagovat na ně. Důležité je zdůraznit, že každý zátěžové situace interpretuje a zvládá po svém, ve svém tempu a své kapacitě. Příčiny stresu jsou ale pro většinu lidí velmi podobné a více se jim budeme věnovat níže.

V praxi rozlišujeme více druhů stresu. Podle délky trvání dělíme stres na: akutní, krátkodobý, dlouhodobý a chronický.

Akutní stres vzniká jako náhlá reakce na konkrétní situace. Je to v podstatě okamžitá odpověď na novou, případně neočekávanou událost. Proto je zajímavé, že ho můžeme zažívat i při aktivitách/událostech, které jsou nám příjemné (většinou aktivity spojené s adrenalinovým sportem či emočně nasycené události). Akutní stres tedy pro nás není nebezpečný a v případě vyřešení situace se tělo a mysl snadno dostanou do původního stavu.
Krátkodobý stres je o něco déle trvající než ten akutní a týká se události či situace, která se děje rutinně, nebo jednoduše trvá déle. Může sem patřit například zkouškové období, předsvatební přípravy, zkoušky v autoškole apod. I zde víme, že stres pomine, ale musí nejprve skončit situace, na kterou se váže.
Dlouhodobý stres už na rozdíl od těch výše jmenovaných způsobuje zdravotní i psychické potíže. Vyskytuje se v situacích, které se dějí opakovaně a trvají poměrně dlouhý čas. Člověk z nich neumí jen tak jednoduše vystoupit. Důležité je ale být na pozoru, a pokud to jde, najít způsoby, jak s tímto typem stresu pracovat.
Chronický stres je dlouhodobý stres, který trvá v některých případech i roky (při dlouhodobém mluvíme o týdnech či měsících). Většinou ho způsobují tytéž stresové podněty, na které člověk neumí reagovat efektivnějším způsobem. Samozřejmě mluvíme zde i o přítomnosti výrazných chronických zdravotních problémech (kardiovaskulární onemocnění, oslabení imunity, trávicí potíže), ale i o těch psychických (úzkost, deprese).

Stres můžeme dělit i podle původu stresových faktorů – sem patří například sociální stres či ekonomický (často označovaný také jako finanční stres). V neposlední řadě známe rozdělení stresu i na distres a eustres. Pod pojem distres spadají v podstatě všechny uvedené kategorie výše či druhy stresu, ale eustres je pojem nový. Znamená stres v pozitivním slova smyslu. Tedy ten stres, který nás nakopne, motivuje k lepšímu výkonu, podporuje učení, a který se vyskytuje například při vystoupeních zpěváků na pódiu apod. Z toho tedy vyplývá, že stres nemusíme vnímat jen negativně, ale má i své pozitivní účinky.

Chronický stres evidujeme tehdy, když prožíváme stres dlouhodobě, bez přestávky. Je s ním spojeno širší spektrum příznaků, které jsou u člověka stále přítomné. Například je to neustálý tlak, úzkost, panika, ale i fyziologické příznaky (bolesti žaludku, na hrudi, hlavy, migrény apod.).

Co je pro chronický stres typické, je právě fakt, že může vést ke vzniku více onemocnění. Tím, že zasahuje dlouhodobě do života člověka, má obrovský dopad na zdraví a lidskou psychiku.

Mnoho lidí umí v takovémto nadměrném stresu žít dlouhé roky, dá se říct, že bez většího povšimnutí. Je nesmírně důležité uvědomit si, v jakých podmínkách a v jakém stavu se nacházíme, abychom mohli zasáhnout a předejít situacím či onemocněním, která mohou ohrozit naše zdraví.

Odborník Hans Selye popsal 3 fáze stresu, které ve své teorii nazval zkratkou GAS – General Adaptation Syndrome (obecný adaptační syndrom).

První je fáze poplachu, která označuje náhlou reakci těla na působení stresu. Dochází k vyplavování stresových hormonů a tělo reaguje útěkem nebo bojem. Je to fáze, která je ze všech tří nejkratší.

Druhou v pořadí je fáze odolnosti. Pokud je člověk vystaven stresu/stresovému podnětu déle než hodinu a tato situace přetrvává, mluvíme o fázi odolnosti. Znamená to, že se tělo i mysl začínají nově vzniklé situaci přizpůsobovat. V praxi to znamená, že si člověk osvojí fungování i pod vlivem stresu a všeho, co s tím souvisí (vyplavování hormonů a ostatní fyziologické reakce). Odborníci říkají, že tělo se v této fázi snaží o zachování homeostázy – vnitřní rovnováhy organismu.

Poslední fází v Selyeho teorii je fáze vyčerpání. Mluvíme o ní tehdy, pokud stresor nadále přetrvává, ale člověk nemá po fázi odolnosti možnost si odpočinout a nabrat nové síly – přechází tak do vyčerpání. Tato fáze je skutečně nebezpečná. Právě zde dochází k oslabení imunity a začínají se projevovat fyziologické problémy organismu.

Které situace jsou častým zdrojem stresu?

Jak bylo uvedeno výše, je velmi individuální, které situace jsou pro člověka zdrojem stresu, . Ale obecně mluvíme o takových, které v průměru u většiny lidí způsobují menší či větší stresovou reakci. Patří sem:

Problémy v osobním životě (narušení důvěry ve vztazích, konflikty, rozchod/rozvod, osamělost, dlouhodobé nenaplňování potřeb, studium).

Nadměrná pracovní zátěž (která může vést až k vyhoření).

Problémy v ekonomické oblasti života (souvisí to s obavami o budoucnost).

Společenský tlak (tlak médií, očekávání společnosti na osobní život člověka).

Zdravotní problémy (stejně jako stres způsobuje zdravotní potíže, zdravotní problémy samy o sobě způsobují pacientovi stres, protože vyžadují hodně pozornosti, přísný režim a opakované návštěvy lékařů, takže se zde dostáváme do začarovaného kruhu).

Pokud stres na člověka působí dlouhodobě, ve většině případů dochází kromě psychologických projevů i k těm fyziologickým. K nejčastějším projevům a reakcím těla na stres patří problémy s trávením, nadměrné nebo nedostatečné jedení (například tzv. emoční přejídání). Časté jsou také bolesti hlavy, migrény a mnoho lidí pociťuje potíže s usínáním a spánkem. Dále to  mohou být bolesti například v zádech, kříži či hrudním koši a v neposlední řadě dermatologické problémy (akné, vyrážky a jiné kožní potíže).

Právě proto je důležité být ostražití a naslouchat svému tělu. Protože to nám vždy napovídá, co se děje. Někdo je méně citlivý, stres na vědomé úrovní nezaznamená, a nechá ho proto dospět do bodu, ze kterého se těžko vrací zpět. Tělo nám může být při stresu velkým pomocníkem.

Jaké jsou důsledky stresu? Jak stresu předcházet?

Důsledky stresu na život člověka jsou zjevné a poměrně snadno pozorovatelné, ale přesto jim mnoho lidí nevěnuje tolik pozornosti – a hlavně ne včas. A čas zde hraje důležitou roli.

Když si na sobě stresu, ať už krátkodobého nebo dlouhodobého, všimneme, dokážeme předejít jeho důsledkům. Ať už jde o různé zdravotní problémy – od kardiovaskulárních, přes dermatologické až po gastrointestinální nemoci, ale také o psychické potíže a onemocnění – od změn nálad, vyčerpanosti, přes úzkosti a panické ataky až po samotnou depresi, což může být jeden z nejvýraznějších důsledků stresu.

Pokud jsme stresu nestihli předejít, uvádíme níže několik tipů, jak je ve svém životě alespoň korigovat. Opakovaně však připomínáme, že na každého platí něco jiného, takže pokud jste si v tipech níže nenašli ten svůj, zkoušejte a pátrejte dál, jak se v tíživé situaci o sebe co nejlépe postarat.

Relaxační techniky a dechová cvičení (ideálně naučit se je ve spolupráci s psychologem),

rozhovor s blízkými osobami (komunita může být skutečně cenným mechanismem pro zvládání stresu),

vyhnutí se zvýšenému množství podnětů (ve společnosti, na internetu apod.),

nastavení hranic a schopnost říct „ne“,

vizualizace bezpečného místa (ideálně naučit se ji ve spolupráci s psychologem),

přítomné vnímání (uvědomování si věcí tady a teď, našich pocitů, těla apod.),

Tento text nenahrazuje odbornou literaturu ani rady lékaře nebo terapeuta. Informace v něm obsažené jsou zobecněné a nemusí se vztahovat na každého. Pokud máte jakékoliv otázky týkající se vašeho zdraví, obraťte se na jednoho z našich terapeutů.

Jak se zbavit stresu? Co je to chronický stres a co způsobuje?

Syndrom bílého pláště může zkreslit výsledky měření krevního tlaku a vést ke zbytečné léčbě i zvýšené úzkosti při návštěvě lékaře. Zjistěte, jak ho rozpoznat, jaké má příčiny a jak s ním efektivně pracovat – včetně tipů na domácí měření a zvládání stresu.

Zjistěte, co je to syndrom bílého pláště, jak ho rozpoznat, jaké má příčiny a jak s ním efektivně pracovat.

Syndrom bílého pláště – white coat syndrome – známý také jako fenomén bílého pláště nebo hypertenze bílého pláště je jev, při kterém dochází ke zvýšení krevního tlaku pacienta v důsledku stresu nebo úzkosti vyvolané přítomností lékaře nebo zdravotnického personálu.

Lidé, kteří trpí syndromem bílého pláště, mohou mít normální krevní tlak v běžných domácích podmínkách, ale v prostředí zdravotnického zařízení dochází k jeho zvýšení. Tento jev může ztěžovat správnou diagnózu a léčbu hypertenze, protože hodnoty naměřené v ordinaci lékaře nemusí odrážet skutečný stav pacienta. K diagnostice a sledování krevního tlaku u těchto pacientů se často používají přístroje pro domácí měření krevního tlaku nebo ambulantní monitorování krevního tlaku během 24 hodin, aby se získaly přesnější údaje o krevním tlaku pacienta v běžném prostředí.

Jak se syndrom bílého pláště projevuje?

Syndrom bílého pláště se projevuje zvýšením krevního tlaku při měření ve zdravotnickém prostředí, zatímco mimo tuto situaci je krevní tlak pacienta normální. Jde o typ úzkosti, který je vyvolán samotným aktem návštěvy lékaře nebo zdravotnickým prostředím. Mezi běžné projevy patří: zvýšený krevní tlak, úzkost, nervozita a také fyzické příznaky stresu (zrychlený srdeční tep, zrychlené dýchání, pocit tlaku na hrudi, pocení, třes rukou apod.).

Jaké jsou příčiny vzniku syndromu bílého pláště?

Tento fenomén může být způsoben několika faktory:

Stres a úzkost: mnozí pacienti zažívají úzkost při návštěvě lékaře nebo zdravotnického zařízení.

Psychické faktory: strach z diagnózy, zákroků nebo samotného lékaře může vyvolat emoční reakci.

Prostředí zdravotnického zařízení: nezvyklé prostředí včetně zvuků, pachů a přítomnosti dalších pacientů.

Předchozí negativní zkušenosti: pokud měl pacient v minulosti negativní zkušenosti s lékaři nebo nemocnicemi, může to zvýšit jeho úzkost a tím i krevní tlak při každé další návštěvě.

Fyzické faktory: například rychlý příchod do ordinace, nedostatek odpočinku před měřením krevního tlaku nebo bolestivé stavy mohou také přispět ke zvýšeným hodnotám.

Tento syndrom je důležité rozpoznat, aby se předešlo nesprávné diagnóze a zbytečné léčbě hypertenze.

Čeho se vlastně při syndromu bílého pláště bojíme?

Při syndromu bílého pláště se lidé obávají zdravotnického prostředí a interakce se zdravotnickým personálem. Strach může pramenit například z:

lékařského vyšetření a diagnózy (strach z toho, že lékař najde zdravotní problém a/nebo že bude nutné podstoupit bolestivé či nepříjemné zákroky),

nejistoty (pocit nejistoty a obavy z neznámého prostředí a procedur),

předchozích negativních zkušeností (špatné zkušenosti s lékaři nebo zdravotnickým personálem mohou zvýšit úroveň úzkosti).

Tyto faktory vedou k fyziologické reakci těla.

Jaké jsou možné důsledky syndromu bílého pláště?

Syndrom bílého pláště může mít tyto důsledky:

Nesprávná diagnóza hypertenze: zvýšený krevní tlak naměřený v ordinaci může vést k falešně pozitivní diagnóze hypertenze a tím ke zbytečné léčbě.

Nadměrná léčba: pokud jsou pacientovi předepsány léky na hypertenzi na základě nesprávného odhadu krevního tlaku, může dojít k nežádoucím účinkům způsobeným těmito léky, jako jsou závratě, slabost nebo hypotenze.

Zvýšený stres a úzkost: opakované návštěvy u lékaře mohou vyvolávat stále větší stres a úzkost, čímž se může problém syndromu bílého pláště ještě zhoršovat.

Finanční a časové náklady: zbytečné diagnostické testy, návštěvy u lékaře a léčba mohou znamenat zvýšené náklady pro pacienta i zdravotnický systém.

Riziko podcenění skutečné hypertenze: v některých případech může být skutečná hypertenze podceněna, pokud je krevní tlak mimo ordinaci nižší, než by měl být, a tento stav se proto nesprávně nesleduje nebo neléčí.

K minimalizaci těchto důsledků se doporučuje monitorovat krevní tlak i mimo lékařské prostředí, například pomocí domácího měření krevního tlaku. Tímto způsobem je možné získat přesnější obraz o skutečné úrovni krevního tlaku pacienta.

Jak se syndromem bílého pláště bojovat?

Syndrom bílého pláště můžete zvládnout několika způsoby:

Pravidelné měření krevního tlaku doma: používejte kvalitní tlakoměr a zaznamenávejte hodnoty. To vám může pomoci lépe porozumět vašemu skutečnému krevnímu tlaku.

Relaxace a techniky na snížení stresu: před návštěvou lékaře si můžete vyzkoušet techniky jako hluboké dýchání, meditaci nebo jiné relaxační metody.

Pravidelné návštěvy lékaře: častější návštěvy mohou pomoci snížit úzkost spojenou s návštěvami lékaře, protože se stanou běžnějšími a méně stresujícími.

Otevřenost vůči lékaři: diskutujte o svých obavách a strachu. Lékař může přijmout opatření ke snížení vaší úzkosti, například měření krevního tlaku na konci návštěvy.

Podpůrné skupiny nebo terapie: pokud je syndrom bílého pláště součástí širšího problému s úzkostí, může být prospěšné poradit se s psychologem (na terapio.cz si můžete vybrat z mnoha terapeutů a terapeutek).

Fyzická aktivita a zdravý životní styl: pravidelné cvičení, zdravá strava a dostatek spánku mohou přispět ke snížení úzkosti a zlepšení vašeho celkového zdravotního stavu.

Tyto strategie vám mohou pomoci nejen snížit vliv syndromu bílého pláště na váš krevní tlak, ale také zlepší vaše celkové zdraví.

Jak se projevuje syndrom bílého pláště a jak s ním bojovat?

Citlivé téma, které si žádá jemnost, trpělivost a podporu. V článku se dozvíte, co sebepoškozování skutečně znamená, proč k němu lidé sahají, jaké má formy a kdo je nejčastěji ohrožený. Nabízíme také návod, jak pomoci blízkému, který si ubližuje, a jaké možnosti léčby mohou přinést úlevu i naději.

Odhalte příčiny sebepoškozování, jeho nejčastější formy a koho se týká. Zjistěte, jak pomoci blízkým a jaké jsou možnosti léčby.

Sebepoškozování je chování, jehož cílem je poškození tělesné integrity bez vědomého a cíleného záměru zemřít. Jedná se tedy o úmyslné poškozování, zraňování vlastního těla nebo jeho části bez záměru spáchat sebevraždu. Jde spíše o způsob zvládání svých emocí, které se zdají být příliš bolestné, aby mohly být vyjádřeny slovy.

Sebepoškozování může paradoxně plnit i funkci péče o sebe. Redukuje nesnesitelné stavy napětí, umožňuje naléhavým sebevražedným myšlenkám ustoupit do pozadí a zastavuje strach ze ztráty sebe sama a z pocitu, že „se zblázním, zešílím“. Pokud člověk opakovaně zažívá těžké chvíle ve svém životě, chce zmírnit nebo „překřičet“ duševní bolest, kterou pociťuje. Touží po zmírnění tlaku, který je vyvoláván různými situacemi, pocity a myšlenkami. Pokud si ve chvíli duševního napětí člověk ublíží, na krátkou chvíli fyzická bolest přehluší tu psychickou. Následně však přichází pocity viny, selhání, studu a zklamání, které znovu vytvoří psychický tlak, zátěž a nepohodu a opakovaně vedou k sebepoškozování. 

Tento cyklus může připomínat např. obtíže spojené s užíváním alkoholu či jiných látek. Je nám těžko, chceme si ulevit, dáme si alkohol, chvíli nám je příjemněji, ale po čase se znovu objevují naše problémy, ke kterým se přidávají pocity viny, studu či zklamání. Pokud se to děje opakovaně nebo je to jediný způsob uvolnění frustrace, hovoříme o závislém chování. Skutečnost, že jde o závislé chování, je často opomíjená, a proto je pro mnohé nepochopitelné, proč je tak náročné s tím přestat. K opakování chování dochází právě proto, že sebepoškození přináší pocity úlevy, uvolnění napětí a frustrace.

Jaké jsou příčiny sebepoškozování?

Jelikož jde o únik od emocionální bolesti a prožívání hněvu, zranění nebo úzkosti, častou příčinou jsou v podstatě situace a prostředí, kde vznikají. Jde o různé druhy zátěže, se kterou se nedokážeme vypořádat, protože nemáme vytvořenou žádnou resilienci (míru odolnosti vůči stresu a zátěži). Resilienci si posilujeme pomocí copingových strategií a technikami, které nám pomáhají vyrovnávat nebo zvládnout tyto stresové situace. 

Při sebepoškozování jde o navození takového psychického stavu, při kterém se uvolňují endorfiny. To znamená, že častými příčinami je právě nedostatek aktivit nebo způsobů, kterými by toho šlo docílit. Motivací je také „pomyslné“ nabývání kontroly nad emocemi nebo nad svým životem.

Sebepoškozování může souviset rovněž s výchovou. Dívky jsou vychovávány k tomu, aby svůj hněv nebo násilí neprojevovaly směrem ven, a proto ho spíše obracejí do svého nitra; u chlapců je projevování hněvu a zlosti více společensky akceptováno, naopak jsou spíše vedeni k tomu, aby potlačovali své emoce , nebo je projevili právě ve formě agrese. Pokud vyrůstají v prostředí, v němž jim druzí neustále dávají najevo, že jejich emoce jsou špatné a nevhodné, nenaučí se je správně zvládat. Poté mohou používat sebepoškozování jako copingovou (zvládací) strategii při nadměrně náročných rodičích, zejména pokud má v rodině v oblasti disciplíny a rozhodování dominantní hlas otec.

Jaké jsou rizikové faktory sebepoškozování?

Nejčastěji je to dlouhodobější nepřítomnost rodiče, zejména emocionální, dále je dost častým rizikovým faktorem zážitek ztráty rodiče v dětství (smrt, rozvod, pobyt mimo domov), opakované, dlouhotrvající pobyty v nemocnici, sexuální zneužívání, tělesné týrání, impulzivní chování členů rodiny a jiné. Jakákoli patologie na straně rodiče, například alkoholismus, porucha osobnosti nebo duševní onemocnění, jsou výraznými determinanty. Svou roli může sehrát též emoční zanedbávání v raných vztazích.

Až v posledních letech se věnuje pozornost výrazné souvislosti sebepoškozujícího chování a rizikovým faktorům na straně rodiny. Nejčastějšími rizikovými faktory a nejčastějšími spouštěči jsou komplikované vztahy s rodiči. Chladná, zanedbávající, neúměrně kritická a znehodnocující rodinná atmosféra.

Koho se sebepoškozování týká nejčastěji?

Podle výzkumů je výskyt tři až čtyřikrát častější u dívek než u chlapců. Celková prevalence sebepoškozujících aktivit ve světě říká, že se celosvětově vyskytuje až u 17 procent mladých lidí. V Německu byl proveden výzkum, kde 25–35 procent respondentů uvedlo jednorázovou zkušenost se sebepoškozováním a 10–12 procent opakované sebepoškozování. 

Mezi nejčastější způsoby sebepoškozování patří:

řezání – především na ramenou, nohou, zápěstích a hrudi, ale i na břiše, tváři, prstech, genitáliích

popáleniny – cigarety, zapalovače, zápalky, horké či hořící předměty (např. žehlička), někdy i hořlaviny (benzín, propan, alkohol)

zásahy do hojících se ran – škrábání strupů, strkání jehel do ran

extrémní okusování nehtů – až do krve

škrábání se – nadměrné, až do odřené nebo krvácející kůže

trichotilománie – vytrhávání vlasů, chloupků

lámání si kostí – vzácné, ale velmi vážné

Říct někomu o vlastním sebepoškozování chce dávku síly a odvahy. A právě samotný rozhovor může být obrovskou úlevou. Dává prostor zbavit se tajemství. Je to jedna z možností, jak se cítit lépe a zvládat náročné situace jiným způsobem. Cesta ven začíná tím, že mladý člověk bude o svých pocitech a sebepoškozování mluvit s někým, komu důvěřuje – blízký člověk, odborník, terapeut, lékař nebo linky pomoci (anonymně, nonstop, bezplatně).

Důležité je neodsuzovat, soustředit se na pocity dané osoby a nabídnout svou blízkost a podporu. Vyvarujte se slibům, že o tom nikomu neřeknete – pokud je člověk v ohrožení, je nutné mu zajistit odborníka a bezpečné prostředí. 

Základem léčby je vytvoření psychoterapeutického vztahu, který můžete najít u našich terapeutů na terapio.cz. Pokud jsou přítomny symptomy deprese nebo úzkosti, je třeba navštívit psychiatra a zvážit farmakologickou léčbu. Vhodná je i spolupráce s okolím (rodina, škola), pokud tvoří součást problému.

Sebepoškozování – koho se týká nejčastěji a jak se léčí?

Workoholismus neznamená jen o dlouhé hodiny strávené v kanceláři, jde především o mentální nastavení, které nám brání vypnout. V článku se dozvíte, jak se workoholismus projevuje, co ho způsobuje, koho nejvíce ohrožuje a jaké může mít důsledky pro vaše zdraví, vztahy i celkovou kvalitu života.

Objevte příznaky workoholismu, jeho dopady na zdraví a vztahy. Zjistěte, kdo jím je ohrožený a jak se s tímto problémem vypořádat.

Jak se projevuje workoholismus a koho nejvíce ohrožuje?

Workoholismus je fenomén, který v posledních desetiletích získává stále větší pozornost. V moderní době, kdy se práce stává centrem života mnoha lidí, je důležité porozumět tomu, co workoholismus znamená, proč vzniká, koho nejvíce ohrožuje a jaké následky může mít na zdraví a kvalitu života jednotlivců. Tento článek se zaměřuje na podrobný rozbor workoholismu, jeho projevy, typy a možnosti léčby.

Workoholismus lze definovat jako nadměrnou závislost na práci. Ačkoli ta je nezbytnou součástí života, workoholismus představuje extrémní formu pracovní angažovanosti, při které člověk věnuje práci nepoměrně více času a energie, než je zdravé. Jde o stav, kdy se práce stává hlavní prioritou, přičemž se zanedbávají jiné oblasti života, jako jsou rodina, přátelé, zájmy a dokonce i vlastní zdraví.

Odborníci, jako například Dr. Bryan E. Robinson, terapeut a autor knihy „Chained to the Desk“ (Připoután ke stolu), tvrdí, že workoholismus nespočívá jen v množství odpracovaných hodin, ale především v mentálním nastavení, které vede k neustálému přemýšlení o práci i mimo pracovní dobu. Tím se odlišuje od pracovní disciplíny nebo silného pracovního nasazení.

Příčiny vzniku workoholismu jsou mnohovrstevné a mohou být výsledkem kombinace osobnostních faktorů, společenského tlaku a kulturních norem.

Jednou z hlavních příčin je společenský tlak a očekávání spojená s úspěchem. V moderních společnostech je úspěch často měřen výhradně prostřednictvím pracovních úspěchů a finančních zisků. Jednotlivci jsou nuceni soutěžit a dokazovat svou hodnotu kariérními úspěchy, což může vést k přehnané snaze pracovat co nejvíce.

Dalším faktorem je osobnostní predispozice. Někteří lidé mají sklon být perfekcionisty, což může vést k tomu, že si na sebe kladou vysoké nároky a cítí neustálou potřebu dokazovat svou hodnotu. Tito jedinci se často bojí selhání a snaží se eliminovat rizika přehnaným pracovním nasazením.

Významným faktorem může být i rodinné prostředí a výchova. Pokud je dítě vychováváno v rodině, kde jsou oceňovány jen pracovní úspěchy, může to zapříčinit, že v dospělosti se bude snažit naplnit tato očekávání přehnaným pracovním nasazením.

Workoholismus může zasáhnout široké spektrum lidí, ale některé skupiny jsou zvlášť náchylné k jeho rozvoji. Workoholismem jsou nejvíce ohroženi jedinci, kteří mají sklony k perfekcionismu, jsou nadměrně ambiciózní a jsou vystaveni vysokému tlaku z okolí. Mezi nejvíce rizikové skupiny patří manažeři, podnikatelé, právníci, lékaři a jiní profesionálové, kteří mají vysoké pracovní nasazení a odpovědnost.

Odborníci z oblasti psychologie jako například Dr. Cecilie Schou Andreassen, která se zabývá výzkumem workoholismu, identifikovali, že lidé s nízkou sebedůvěrou a s tendencí k perfekcionismu jsou obzvlášť náchylní k rozvoji workoholismu. Tito jedinci mají pocit, že nejsou dostatečně dobří, a často se snaží kompenzovat své obavy pracovními úspěchy. Práce se pro ně stává prostředkem, jak si zvýšit sebehodnotu a získat uznání od druhých, což je vede k přehnanému pracovnímu nasazení.

Existují také pracovní prostředí, kde se klade důraz na neustálý výkon a dosahování výsledků. Právě takové prostředí může podpořit rozvoj workoholismu, protože vytváří dojem, že neustálá práce je normální a očekávaná.

Workoholika poznáte podle více znaků a chování, které naznačují, že má nezdravý vztah k práci. Zde jsou některé z nejčastějších projevů:

Nedostatek rovnováhy mezi prací a osobním životem: Workoholik tráví přehnaně mnoho času v práci na úkor rodiny, přátel a volného času. Neumí „vypnout“ a neustále myslí na práci, i když by měl odpočívat.

Potřeba být neustále produktivní: Má silnou potřebu neustále pracovat a cítí vinu, když nepracuje. I ve volném čase si hledá způsoby, jak se zaměstnat.

Perfekcionismus: Má vysoké nároky na sebe i na ostatní. Chce, aby vše bylo uděláno dokonale, což vede k tomu, že tráví nad prací více času, než je nutné.

Ignorování fyzického a duševního zdraví: Workoholik často zanedbává své zdraví, ať už fyzické (nedostatek spánku, nevyvážená strava), nebo psychické (stres, vyčerpání).

Zanedbávání vztahů: Kvůli práci se postupně vzdaluje od svých blízkých, což může vést k problémům v rodině nebo přátelstvích.

Potřeba kontroly: Workoholici mají často tendenci dělat vše sami, protože nevěří, že by někdo jiný dokázal práci vykonat stejně dobře. To je ještě více přetěžuje.

Zaměření na práci jako zdroj identity: Práce je pro ně nejdůležitější součástí jejich identity a hodnoty. Definují se hlavně tím, co dělají, a ne tím, kým jsou.

Odborníci jako například Dr. Barbara Killinger rozlišují několik typů workoholismu, které se liší podle příčin a způsobu projevování. Ve zkratce je uvádíme níže:

Perfekcionistický workoholismus: Charakterizován neustálou snahou o dokonalost. Workoholik se nespokojí s ničím menším než s absolutním úspěchem, což ho nutí neustále pracovat a přepracovávat úkoly. Například grafik, který neustále vylepšuje svůj design, i když už je dostatečně kvalitní na odevzdání.

Únikový workoholismus: Práce se používá jako způsob, jak uniknout před osobními problémy nebo stresem. Příklad: zaměstnanec, který tráví dlouhé hodiny v kanceláři, aby se vyhnul napjatým rodinným vztahům doma.

Výkonnostní workoholismus: Tito jedinci jsou motivováni touhou po uznání a úspěchu. Pracovní úspěchy jsou pro ně zdrojem osobního uspokojení. Typickým příkladem je mladý doktorand, který neustále pracuje na svém výzkumu, aby získal uznání v akademické sféře.

Vnitřní workoholismus: Tento typ je způsoben vnitřními obavami a nejistotami. Workoholici se neustále obávají, že jejich práce nebude dostatečně dobrá, a proto se snaží neustále zlepšovat a zdokonalovat výsledky. Příkladem je učitelka, která tráví celé víkendy přípravou na hodiny, protože se bojí, že nebude dostatečně připravená.

Průběh workoholismu je postupný a často začíná nenápadně. V prvních fázích může být pracovní nasazení vnímáno jako normální, ba dokonce obdivuhodné. Časem se však práce stává dominantní a začíná ovlivňovat ostatní aspekty života.

V počáteční fázi jedinec tráví více času prací, což může být zpočátku vnímáno jako běžná snaha o dosažení kariérních cílů. Práce se postupně stává prioritou, i když ostatní aspekty života ještě nejsou úplně zanedbané.

Ve střední fázi se práce stává centrálním bodem života. Jedinec začíná zanedbávat osobní vztahy, zájmy a vlastní zdraví. Může se objevit zvýšený stres a zdravotní problémy – bolesti hlavy, nespavost nebo únava.

Pokud člověk pokračuje v nadměrném pracovním nasazení i přes vyčerpanost, práce zcela ovládne jeho život. Osobní vztahy jsou vážně poškozeny nebo úplně zanedbány. Zdravotní problémy mohou zahrnovat chronický stres, depresi, úzkosti či syndrom vyhoření.

Workoholismus může mít vážné důsledky na různé oblasti života člověka. Nadměrná práce může vést k fyzickým problémům, jako jsou chronická únava, poruchy kardiovaskulárního systému, poruchy spánku a oslabený imunitní systém. Duševní zdraví může být rovněž narušeno, což vede ke stresu, úzkosti a depresi.

Často dochází k napětí v rodinných vztazích a může se objevit pocit osamělosti a izolace. Kvalita vztahů s přáteli a rodinou se může zhoršit, protože workoholik nemá čas ani energii věnovat se blízkým.

Ačkoliv workoholici mohou mít pocit, že jsou produktivnější, nadměrná práce může vést k vyhoření a poklesu výkonu. Kvalita práce může klesnout, což může mít dlouhodobé negativní dopady na kariéru.

Workoholici často zanedbávají jiné oblasti života, jako jsou koníčky, odpočinek a osobní rozvoj, což vede k nevyváženému životnímu stylu a může negativně ovlivnit celkovou pohodu.

Práce, která neustále převažuje nad sociálním životem, může vést ke zhoršení nebo ztrátám přátelství, protože workoholik nemá čas na společenské aktivity a kontakt s lidmi.

Dlouhodobý stres a tlak spojený s workoholismem mohou způsobit psychické problémy, jako jsou úzkostné poruchy a depresivní stavy, které mohou vyžadovat odbornou pomoc.

Jaké jsou možnosti léčby workoholismu?

Je důležité věnovat těmto důsledkům pozornost a snažit se najít rovnováhu mezi prací a osobním životem, aby se předešlo negativním dopadům workoholismu. K tomu přispívá i léčba, která může zahrnovat různé přístupy k obnově rovnováhy a zlepšení celkové pohody.

Spolupráce s terapeutem může pomoci identifikovat základní příčiny workoholismu, jako jsou perfekcionismus, nízké sebevědomí nebo potíže se stresem. Na stránce terapio.cz najdete mnoho  terapeutů a terapeutek, kteří jsou připraveni s nadměrným pracovním nasazením a jeho následky pomoci.

Nastavení jasných hranic mezi pracovním a osobním časem je klíčové. Stanovení pravidelných přestávek, volného času a aktivit mimo práci může pomoci obnovit rovnováhu. Pomáhá také zlepšit organizaci a efektivní plánování pracovního času, což snižuje nadměrný počet hodin strávených prací a podporuje zaměření na skutečně důležité úkoly.

Je vhodné zařadit do každodenního života techniky zvládání stresu, jako jsou meditace, relaxační cvičení, hluboké dýchání nebo jóga, případně cokoli jiného, co člověku pomáhá lépe zvládat stres. Nastavení nového životního stylu podporuje zdraví – doporučuje se zajistit si dostatek spánku, vyváženou stravu a pravidelnou fyzickou aktivitu.

V některých případech může být nutné přehodnotit pracovní podmínky nebo dokonce změnit zaměstnání, pokud jsou stávající podmínky příliš náročné a nezdravé. Důležité je podniknout kroky a vyhledat pomoc – nečekat, až se workoholismus rozvine do vážnějších duševních nebo sociálních problémů.

Jaké jsou příznaky workoholismu a jak si s ním poradit?

Blogový článek vysvětluje, co je to impostor syndrom, popisuje jeho příznaky a příčiny vzniku, koho nejčastěji postihuje, a nabízí tipy, jak s ním pracovat. 

Blogový článek  vysvětluje, co je to impostor syndrom, popisuje jeho příznaky, příčiny (často sahající do dětství), koho nejčastěji postihuje, a nabízí tipy, jak s ním pracovat. 

Jak se projevuje impostor syndrom a jak ho překonat?

Impostor syndrom je přesvědčení o sobě samém, že moje úspěchy jsou jen šťastnou náhodou, bez uvědomění si svých schopností. Impostor syndrom bychom mohli velmi jednoduše nazvat souborem sebepodceňujících přesvědčení a znejišťování sebe samého. Lidé, kteří trpí impostor syndromem, mají tendenci podceňovat sami sebe a své úspěchy připisují šťastné náhodě, nebo vnějším okolnostem.

Impostor syndrom se projevuje tím, že člověk má pocit, že nic nedokáže, jeho sebehodnota či pocit hrdosti na sebe jsou výrazně deficitní. Všechny úspěchy a vítězství připisují vnějším činitelům. Tito lidé si to neuvědomují, jednoduše to tak vnímají.

Neustálé porovnávání se s ostatními: Lidé s impostor syndromem mají tendenci porovnávat se s jinými, přičemž si všimnou jen jejich silné stránky a své vlastní nedostatky zveličují.

Sabotování vlastních úspěchů: Zlehčují své úspěchy a připisují je vnějším faktorům, štěstí nebo náhodě.

Perfekcionismus: Snaží se dosáhnout dokonalosti ve všem, co dělají, což vede k neustálému stresu a nespokojenosti.

Strach z neúspěchu: Bojí se selhání a nových výzev, protože mají strach, že jejich neúspěch potvrdí jejich vnitřní přesvědčení o vlastní neschopnosti.

Prokrastinace: Oddalují důležité úkoly a rozhodnutí, protože mají strach, že je nezvládnou.

Izolace: Mají tendenci izolovat se od ostatních lidí, protože se bojí, že je odhalí jako podvodníky.

Fyzické symptomy: Nespavost, únava, bolesti hlavy, trávicí problémy, které jsou často spojeny s chronickým stresem a úzkostí.

Vyhýbání se zpětné vazbě: Strach z negativní zpětné vazby, který brání v osobnostním růstu.

Příčin tohoto syndromu může být víc, ale často sahají do dětství, kdy se dotyčnému nedostávalo ocenění a uznání za jeho úspěchy, ale všechno bývalo ze strany dospělých autorit připisováno vnějším faktorům, nebo náhodě. V důsledku toho dotyčný nezažil úspěch za to, co dokázal, a naučil se své úspěchy připisovat vnějším faktorům, aniž si uvědomil, že ten úspěch je výsledkem jeho úsilí.

S impostor syndromem se častokrát setkáváme i u lidí, kteří byli v dětství velmi podporováni k dosažení úspěchu/výkonu, ale mají pocit, že to, co dosáhli, není jen jejich zásluhou. Za vznikem imposter syndromu může být i opční přístup, případně trauma, které nebylo dostatečně zpracováno, a vede k sebepochybování.

Koho impostor syndrom nejvíce ohrožuje?

Impostor syndrom nejčastěji postihuje lidi, kteří měli příliš přísné, resp. nedostatečně empatické a podpůrné rodiče, kteří je v dětství nepodporovali, neoceňovali, nebo měli tendenci jejich úspěchy bagatelizovat, podceňovat, nebo přehlížet. V důsledku toho se u nich nedostatečně rozvinula sebehodnota a sebeúcta, což je příznačné i pro impostor syndrom.

Jaký vliv má impostor syndrom na člověka?

Impostor syndrom vede k pocitům méněcennosti, nedostatečnosti, sebepochybování, a celkově neschopnosti těšit se z vlastních úspěchů a celkově snížené sebehodnotě a sebevědomí lidí, kterých se týká. V důsledku toho může docházet ke snížené motivaci k úspěchu a dosahování výkonu pod úrovní vlastních schopností. Impostor syndrom brání rozvíjet vlastní potenciál, vede k pocitům méněcennosti a nedostatečnosti v životě.

Na překonání impostor syndromu je vhodná psychologická pomoc, přičemž se terapeut s klientem podívá na aktuální prožívání situací a hledají kořeny v minulosti. Následně pracují na překonávání introjektů, kterých klient během života nabyl a které u něj vypěstovaly přesvědčení, že za všemi úspěchy je pouze náhoda nebo vnější činitelé. Terapie bývá dlouhodobější a vyžaduje hodně podpory, protože tato přesvědčení bývají velmi silná.

Další užitečné strategie na zvládnutí impostor syndromu: 

Vedení deníku: Psaní o svých pocitech a myšlenkách může pomoci identifikovat negativní vzorce a změnit je.

Hledání mentora: Nalezení mentora, který vás bude podporovat a poskytovat vám zpětnou vazbu, může být velmi užitečné.

Zaměření se na proces, nejen na výsledek: Namísto toho, abyste se soustředili jen na dosažení dokonalého výsledku, zaměřte se na samotný proces učení a rozvoje.

Oslava malých vítězství: Oceňujte každý malý úspěch bez ohledu na to, jak nevýznamný se vám může zdát.

Přijímání nejistoty: Uvědomte si, že je úplně normální cítit se někdy nejistě a že to neznamená, že nejste schopní.

Nejdůležitější prevencí impostor syndromu je podporování zdravé sebehodnoty a zdravého sebevědomí dětí ze strany rodičů od útlého dětství. Rodiče by měli své děti podporovat, aby rozvíjely svůj potenciál, aby si uvědomovaly vlastní úspěchy a schopnosti. Díky tomu si mohou vybudovat zdravou sebehodnotu a být schopní pociťovat hrdost na sebe při prožívání úspěchů a zároveň vědět, že jsou schopní dosáhnout cílů, které si v životě nastaví realisticky.

Impostor syndrom, anebo kdo je tu podvodník?

Co je to syndrom prázdného hnízda, jak ovlivňuje psychiku rodičů a vztahy v rodině? Přinášíme praktické rady, jak zvládnout tuto přirozenou životní etapu a najít v ní nové příležitosti.

Objevte, co je syndrom prázdného hnízda, jak ovlivňuje rodiče a vztahy v rodině. Získejte rady pro zvládnutí této životní etapy.

Slyšeli jste už o syndromu prázdného hnízda? Jak ho zvládnout?

Syndrom prázdného hnízda je pojem používaný k popisu emočního stavu, který mohou zažívat rodiče, když jejich děti opustí domov – například když odejdou na vysokou školu, nebo začnou žít samostatně ve vlastním bydlení. Je charakterizovaný pocity smutku, osamělosti a ztráty celkového smyslu života.

Na začátku je třeba zmínit, že jde o přirozený jev, který se může objevit u mnoha rodičů, když se musí vyrovnat s novou životní situací a změnou rodinné dynamiky.

Jak odchod dětí ovlivňuje psychiku rodičů?

Odchod dětí z domova může mít na psychiku rodičů různorodý vliv, který závisí na více faktorech – včetně jejich emoční připravenosti, životního stylu, podpory od partnera a sociálního okolí.

Pocity smutku a ztráty – spojené se změnou každodenních rutin a rodinné dynamiky.

Osamělost – zejména u rodičů, kteří byli zvyklí věnovat dětem mnoho času a energie.

Úzkost a stres – kvůli obavám o blaho a bezpečí dětí (zejména pokud se stěhují daleko nebo do neznámého prostředí).

Hledání nového smyslu – znovuobjevování identity, nové koníčky, kariérní cíle, obnovení společenských vztahů.

Posílení partnerského vztahu – více času na sebe, obnovení intimity.

Pocit hrdosti a úspěchu – vidět děti, jak se osamostatňují, může být velmi naplňující.

Tento proces je součástí přirozeného vývoje rodiny a většina rodičů se postupem času přizpůsobí.

Jak rozdílně vnímají syndrom matka a otec?

Vnímání může být ovlivněno jejich rolemi, vztahem s dětmi a osobnostními rysy.

Často mají silnější emoční spojení s dětmi → intenzivnější prožívání odchodu.

Pokud byly převážně v roli pečovatelky, mohou cítit krizi identity.

Jsou často otevřenější ve vyjadřování emocí.

Více zaměření na zajištění rodiny, emoce vyjadřují méně.

Odchod dětí může znamenat ztrátu společných aktivit.

Často zvládají situaci skrze práci, koníčky, aktivity mimo domov.

Oba rodiče mohou pociťovat smutek, prázdnotu a osamělost, ale každý z nich to prožívá jinak. Je důležité respektovat rozdíly a podporovat se navzájem.

Připravit se může být náročné, ale tyto kroky pomohou:

Přijměte své emoce – smutek, strach i hrdost jsou normální.

Zhodnoťte rozpočet a nové výdaje/příležitosti.

Naučte děti samostatnosti (vaření, praní, hospodaření s penězi).

Zvažte nové využití volných místností.

Vraťte se ke svým zájmům a péči o sebe.

Pravidelně cvičte, zdravě jezte, dobře spěte.

Buďte k dispozici, ale dejte dětem prostor.

Zjistěte více o tématech duševního zdraví

První sezení s terapeutem: Co očekávat a jak se připravit

Jak zjistit, že je čas vyhledat terapeuta?

Co je to terapie, jak probíhá a kdy je vhodné o ní uvažovat?

Jak se zbavit stresu? Co je to chronický stres a co způsobuje?

Jak se projevuje syndrom bílého pláště a jak s ním bojovat?

Jaké jsou příznaky workoholismu a jak si s ním poradit?

Sebepoškozování – koho se týká nejčastěji a jak se léčí?

Impostor syndrom, anebo kdo je tu podvodník?

Koho postihuje syndrom prázdného hnízda a jak ho zvládnout?

Získejte exkluzivní nabídky a novinky

Sezení

Pečuji o sebe

Jsem firma nebo média

Legal