O štěstí

“Štěstí? Co je štěstí? Muška jenom zlatá!” pronáší chvějícím se hlasem profesor češtiny ve známé černobílé klasice Škola základ života. Tato okřídlená věta z básně Adolfa Hejduka jakoby naznačovala, že štěstí je jen prchavý okamžik, který člověk prožije spíš náhodně, než že by se na něj mohl cíleně připravit, a který odezní dřív, než si jej stačí plně uvědomit. Zůstane jen nejasná vzpomínka na krásný sen, ze kterého jsme se předčasně probudili, a touha zopakovat si ho znovu. Představa je to možná romantická, ale zároveň v nás může vyvolat bezmoc, že o štěstí se nelze nijak zasloužit, přichází ledabyle a sedne i na toho pověstného vola. Je to však naštěstí složitější 🙂

Když se řekne štěstí…

V češtině a ostatních slovanských jazycích se jedná o slovo mnoha významů, a pokud není zasazeno do příslušného kontextu, může být vykládáno různě.

Podívejme se, čím vším může štěstí pro člověka být:

  Štěstí jako klika   Někdo se prostě narodí na šťastné planetě, se stříbrnou lžičkou v puse a se třemi dobrými sudičkami u kolébky, které mu nadělí pevné zdraví, spoustu peněz, bystrou mysl a krásnou tvář i postavu.

  Štěstí jako pocit   Různé činy a situace spouštějí v našem organismu celou řadu procesů spojených s vylučováním látek, které způsobí, že se v danou chvíli cítíme šťastně - když jsme zamilovaní, po běhu nebo tréninku v posilovně, po úspěchu v práci či zkouškách složených na výbornou, při objetí člověka, kterého máme rádi, nebo třeba když sedíme na gauči a hladíme svého milovaného psa či kočku.

  Štěstí jako naplnění   Když najdeme svůj smysl života, který můžeme i naplňovat, a tedy věnovat se tomu, co věříme, že je správné, můžeme svůj život považovat za šťastný, a to i přes to, že jsme se nenarodili bohatým rodičům, nejsme Miss Universe a možná právě teď prožíváme smutek z nějaké nepříznivé události.

Štěstí je tedy fenomén, který má v lidském životě velmi širokou a rozmanitou aplikaci a různí lidé napříč generacemi a kulturami jej vnímají odlišně.

Zatímco obyvatelé vyspělých a bohatých zemí tzv. západu si berou štěstí velmi osobně a považují za něj své vlastní pocity a úspěchy, východní kultury jej interpretují spíše komunitně jako sociální smír, soudržnost a obecné blaho, které jsou výsledkem společného úsilí, z nějž profitují všichni.

Zajímavým paradoxem je, že zápaďané, kteří dle mnohých výzkumů kladou na štěstí ve svých životech obrovský důraz, jsou zároveň depresivnější a úzkostnější než jejich východní sousedé. Snaha o prožívání nekonečné radosti, slasti a potěšení bez špetky smutku je totiž marná, protože takhle zkrátka nejsme nastaveni, a vede jen k frustraci, že se nám nedaří tyto pocity udržet. Snadno tak můžeme uvíznout v tzv. pasti na štěstí, kdy sami sobě bráníme ve štěstí právě tím nepřiměřeným úsilím o něj.

Stejně různorodě tento koncept pojímají a studují i odborníci na tělesné a duševní zdraví a shoda panuje jen v tom, že štěstí není banalita.

Hedonie a/nebo eudaimonie

Většina výzkumů o štěstí se ustálí na hledání příčin a následků hedonie a eudaimonie, které odpovídají druhému a třetímu bodu z předešlého odstavce, protože je lze do jisté míry ovlivnit životním stylem a nastavením mysli. To, komu se narodíme, do jakého vlaku či letadla nastoupíme, nebo jestli vsadíme na ta správná čísla a vyhrajeme Sportku, je spíš dílem náhody, osudu či vyšší moci a ani sebevětší míra opatrnosti nebo propočty pravděpodobnosti nám nezaručí bezpečí či výhru.

Oba pojmy jsou řeckého původu a vycházejí také z učení tamějších filozofů. Zatímco hedonie vyjadřuje slast, požitek a rozkoš, eudaimonie pojednává o vnitřním klidu, pohodě a duševní rovnováze, které mají základ v morálce a ctnosti daného jedince.

V lékařském slovníku najdeme také položku anhedonie, která naznačuje neschopnost prožívat jakékoliv potěšení. Sama o sobě sice není diagnózou, ale doprovází různá duševní onemocnění jako depresi, schizofrenii, poruchy osobnosti, post-traumatické syndromy či těžký a dlouhodobý stres.

Zdá se tedy, že alespoň nějaká forma štěstí je pro člověka přirozená a neschopnost jej dosáhnout znamená hlubší problém, který je třeba řešit.

Štěstí se vyplatí

I když je definice štěstí problematická a jeho prožívání velmi subjektivní, z mnoha studií, jejichž účastníci byli tázáni na to, zda jsou šťastní, vyplynulo, že cítit se šťastně je zdravé.

Mezi jednoznačně pozitivní přínosy tohoto stavu patří především nižší míra úzkosti a stresu, z níž pak vychází:

• zdravější srdce
• lepší imunita
• delší život
• pomalejší šíření nemoci v těle
• rychlejší zotavení ze zranění
• méně tělesné bolesti
• kvalitnější spánek
• nižší nemocnost a absence v práci

A jak je možné, že pouhý pocit, že jsme šťastní, i když to tak objektivně nemusí být a jiní by v naší situaci spokojeni nebyli, dokáže takové zázraky? Za všechno může sympatikus, což je akční součást našeho nervového systému, jehož vlákna vycházejí z míchy a který připravuje organismus k aktivitě. Děje se to mimovolně v situaci ohrožení, jíž se spouští reakce útok - útěk, nebo při zvýšené zátěži organismu, jako je nechvalně známý stres.

Sympatikus nám může v určitých krizových a nebezpečných chvílích zachránit život a je dobře, že jej máme, ovšem jeho dlouhodobá nadměrná stimulace nám naopak výrazně škodí a její důsledky se dříve nebo později negativně projeví na našem zdraví.

A vzhledem k tomu, že štěstí prokazatelně snižuje míru stresu a úzkosti, drží činnost sympatiku na uzdě a hlídá, aby se spustil jen tehdy, kdy je to nezbytně nutné.

Kolik štěstí je příliš?

Je vůbec možné být moc šťastný, kromě toho, že svou neustále dobrou náladou můžeme některým škarohlídům lézt pořádně na nervy? Jednoduchá odpověď je, že není. Cítit se v pohodě, spokojeně a smířeně je dobré. Co ale rozhodně v pořádku není, je popírat jakékoliv negativní emoce, které do života nevyhnutelně přicházejí. Naopak, i těm je správné věnovat přiměřenou pozornost, pochopit, jakou zprávu z našeho nitra nám přinášejí, a adekvátně na ně reagovat tím, že něco, co už nám neslouží, změníme.

  V posledních letech se v souvislosti s rozmachem sociálních sítí a způsobů, jak se na nich prezentujeme, hovoří o tzv. toxické pozitivitě. To je stav, ve kterém předstíráme, že život je vždy a za všech okolností krásný, a žádná špatná událost nás nedonutí ty růžové brýle sundat a podívat se na realitu, která hraje všemi barvami včetně šedé a černé.

I smutek zaujímá v našem bytí důležitou roli a neměli bychom podlehnout mnoha médii a všudypřítomnou reklamou vnucované iluzi, že právě nás se nikdy týkat nebude. Že stačí v zimě odletět na dovolenou do teplých krajin, nosit oblečení od jisté značky, vypít koktejl vitamínů a minerálu, koupit si neslíbatelnou rtěnku a voděodolný makeup, který zajistí bezchybnou tvář po celý den, nebo si vzít hypotéku na byt v nově budované čtvrti na okraji Prahy se všemi službami v okolí.

Kde hledat štěstí?

A dá se vůbec najít něco tak neuchopitelného s nejasnými obrysy, co se rozplývá do ztracena? Štěstí není věc, a nelze jej tedy koupit, ukrást ani chytit, natož udržet. Není to ani místo, kam by bylo možné s mapou či navigací dojít, dojet nebo doletět a natrvalo se tam usadit.

Štěstí není nic a nikde, i když se nás tradiční pohádky snaží přesvědčit, že hrdina s notnou dávkou kuráže jej může vybojovat, nebo se k němu přes všelijaká příkoří protrpět, a potom má podobu princezny a poloviny království nebo třeba hrnce zlaťáků důmyslně ukrytého pod bludným kořenem, na dně hluboké studny či ve skále otevírající se jednou za rok.

Život sice není pohádka, ale jestli mají v něčem tyto lidové báchorky pravdu, pak v tom, že štěstí je poklad, ovšem neskrývá se nikde jinde než v nás samotných.

Ať už jej chápeme jako smysl života nebo okamžik radosti, klíč k němu třímáme jen ve vlastních rukách. K otevření těch správných dveří v našem nitru je však potřeba vydat se na cestu sebepoznání, která nám odhalí, co nás skutečně naplňuje a sytí naši duši. Někdy je nutné překonat spoustu překážek v podobě falešných představ, kterým často nevědomky podléháme, když si myslíme, že šťastní budeme, až si koupíme nové auto, až si najdeme lépe placenou práci, až se vdáme či oženíme, až se přestěhujeme do vysněného města, až se budeme potápět s delfíny, až si necháme zvětšit prsa, až až až…

To je totiž hon za povrchními cíli, jejichž dosažení způsobuje jen chvilkové ukojení našich tužeb a vede k tomu, že si budeme muset stanovit nové: lepší, dražší, větší, hezčí.

Pochopit, co je tím naším smyslem života, není v dnešní společnosti vůbec jednoduché, a vyznat se sám v sobě pod nánosy stresu, únavy, traumat, zklamání a neúspěchů vyžaduje práci a také velkou odvahu. Někdy totiž můžeme přijít na to, že naše osobní štěstí vůbec neodpovídá standardu a že abychom jej dosáhli, musíme se změnit.

Terapií ke štěstí

Terapie jako obor ani terapeuti jako jeho představitelé nemají zázračný recept na štěstí, ale s pomocí terapeutických technik zprostředkovaných terapeutem se lze naučit, jak se lépe adaptovat na různé životní situace, smířit se s minulostí, aby nezasahovala do přítomnosti a nebojkotovala budoucí plány, a čelit našim démonům a svodům, které se o nás pokoušejí.

Může se jednat o:

• traumata z dětství
• látkové i nelátkové závislosti
• sebedestruktivní chování
• deprese
• vztahové problémy
• truchlení
• fóbie a mnoho dalšího…

Terapií si lze vymezit více prostoru pro osobní štěstí:

• sebepoznáním
• věnováním pozornosti svým potřebám
• lepší péčí o tělo i duši
• osvojením zdravých mechanismů, jak reagovat na stres, úzkosti či strachy

Svět se točí a nebere ohled na to, jestli se nám to líbí nebo ne. Většinu věcí, jichž jsme účastníky či svědky každý den, nemáme ve své kompetence a náš vliv na ně je mizivý až nulový. To, co máme ve své moci, jsou naše reakce na ně. Může se to zdát málo, ale jen pokud změníme svůj přístup, můžeme začít žít s větší lehkostí a ve větší pohodě. Někomu stačí si to uvědomit a prakticky aplikovat, pro ostatní je tu terapie.

Image by starline on Freepik