Terapeut není kamarád

  Mít v životě skutečné přátele, na které se můžete spolehnout a kterým se můžete se vším svěřit, má nesmírnou hodnotu. Tato blízkost a důvěra však mohou vyvolávat mylný dojem, že dobrý přítel a povídání s ním o našich starostech nahradí odborníka jako psychologa či psychoterapeuta. To je problematický předpoklad, který kamaráda staví do velmi nelehké až nekomfortní pozice a nám samotným nepomůže tak, jak jsme doufali. Riskujeme tím, že naše přátelství pod tíhou takového návalu zodpovědnosti na toho druhého utrpí velké šrámy, nebo nás falešně ujistí v tom, že jsme udělali vše, co bylo potřeba, a nyní je vše v pořádku.

  Stejně jako nám přítel, byť ten nejlepší, nevyléčí zlomenou nohu, pokud není skutečný lékař, neopraví pračku, není-li opravář, ani nenapeče rohlíky, jestliže neovládá pekařské řemeslo, naše duševní zdraví je třeba probrat s člověkem, který tento obor vystudoval a má v něm zkušenosti.

Proč přátelé nedokážou nahradit terapeuta?

Stejně jako vám terapeut nemůže nahradit přátele nebo partnera, nemůže vám partner nebo přítel být terapeutem. A to ani kdyby sebevíc chtěl. Proč?  

Terapeut nás nikdy nehodnotí a většinou ani nijak neradí.

  Každý člověk ve vašem okolí, ať je jakkoliv blízký, vidí svět vlastníma očima. Osoba, ke které máte nějaký vztah, nikdy nemůže nezaujatě pozorovat váš život. Terapeut vidí vaši situaci zvenčí a jeho úkolem je tento nadhled si zachovat, aby vám dokázal pomoci. Díky dlouholetému studiu dokáže správně klást otázky, abyste si cestu našli sami, a byli díky tomu schopni po ní taky jít. Ruku na srdce - kolik znáte lidí, kteří tohle dokážou poskytnout svým blízkým? Není to totiž vůbec jednoduché - obzvlášť, když se v nějaké nepříjemné situaci ocitáte už delší dobu a ne a ne najít řešení. Trpělivost lidí ve vašem okolí postupně klesá, až se nakonec neudrží a řeknou vám svůj názor - nebo nastaví jasnou hranici, protože už je pro ně nával vašich emocí vyčerpávající. Také se někdy může stát, že tím můžete přítele úplně ztratit. Ne každý totiž dokáže otevřeně říct, že mu nevyhovuje intenzita vašeho svěřování a emocí, a tak se vám může začít vyhýbat a hledat různé záminky, aby se s vámi nemusel setkat. Ani náš nejlepší přítel nemá povinnost poslouchat vše, co s ním neustále sdílíme a řešíme. Je dobré si uvědomit, že i on má právo říct: “Dost, toto mi nevyhovuje, toho sdílení je na mě už moc.” Terapeut s tím umí pracovat a zná způsoby, jak si "práci nenosit domů" a nepustit si příběhy klientů příliš k tělu. Jedině tak si totiž uchová nezaujatý přístup.  

Terapeut vám nebere aktivní roli ve vašem životě.

  Když na vás někomu záleží, může mít tendenci se vám snažit aktivně pomoci. To může být přínosné - ale někdy taky nemusí. Rodina a přátelé jsou s vámi spojeni citovými vazbami a to může velmi ovlivnit jejich pohled na věc, i jejich rady. Také mohou mít tendenci po vás chtít, abyste udělali přesně to, co vám radí. Mohou vám přímo naplánovat kroky, které máte udělat, a to vše v dobré víře, že vám tím pomáhají. Znají lidi ve vašem okolí, kterých se může vaše potíž týkat, takže jejich rada už nemusí být tolik objektivní jako od terapeuta, který váš rodinný systém vůbec nezná. Terapeut je vždy na vaší straně, dívá se z vašeho úhlu pohledu, vciťuje se do vaší situace, vede vás, abyste na ni našli řešení, které sami považujete za nejlepší a které vám dává smysl - ale nedělá tuhle práci za vás. Neučí vás závislosti na terapii, ale samostatnosti. Když je terapie účinná, může vám pomoci naučit se ptát sami sebe: "Co teď opravdu chci? Co mi brání to udělat? Kdybych se na svou situaci podíval/a z jiného úhlu, co bych asi viděl/a?"  

Terapeut nikomu nic neřekne.

  Terapeut je vázán mlčenlivostí. To znamená, že za žádných okolností nemůže o vašem životě s nikým mluvit (jedinou výjimkou je supervize, tedy rozhovor se zkušenějším terapeutem, v němž jsou ale všechny konkrétní situace zcela anonymizovány). Jak často si můžete být na 100 procent jistí, že ani slovíčko z vaší konverzace s rodinou nebo přáteli neuteče někam, kam nepatří? Terapeut se soustředí opravdu jen na vás. Při sezení nepřemýšlí nad tím, co ještě musí koupit, nebo jakým příběhem ze svého života přispěje do debaty. 50 minut věnuje svou plnou pozornost vašemu rozhovoru a většinou mnohem víc poslouchá, než mluví. Umíte si stejnou situaci představit s přáteli? Opravdu hluboce naslouchat umí jen málokdo. Většina lidí se nedokáže delší dobu skutečně soustředit na to, co říkáte, a věnovat vám plnou pozornost. A není to ani účelem přátelství - to by totiž mělo být oboustranné, komunikace v něm má tedy úplně jiná pravidla. Při povídání s kamarádkou vám třeba nemusí nijak vadit, že se během společné hodiny zvedla a uvařila čaj, šla na toaletu, a dvakrát vám skočila do řeči s vtipnou poznámkou, ani že vám nepomohla vyřešit vaše trápení. Stačí, když vás na chvíli rozptýlí nebo sdílí zase svoje strasti, a dá vám tak cennou perspektivu. Terapeutický rozhovor je úplně jiný. Jeho cílem je podpořit vás v tom, abyste skutečně našli řešení vašeho problému, nebo cestu, jak dál žít s něčím, co nemůžete změnit. Když už vám terapeut uvede příklad ze svého života (nebo ze života někoho, koho zná), bude to ilustrační situace, jejímž cílem je pomoci vám oprostit se od vašeho subjektivního vidění a pohlédnout na svou situaci z jiného úhlu.  

Terapeut má vzdělání a zkušenosti.

  Terapeut by měl mít vysokoškolské vzdělání v některém z pomáhajících oborů (nejčastěji je to psychologie, ale často také sociální práce nebo další humanitní obory) a také akreditovaný psychoterapeutický výcvik. Ten trvá běžně 5-6 let a na rozdíl od studia psychologie je přímo zaměřen na práci s klienty formou terapeutického rozhovoru. Takže i když někdy může zvenčí takový rozhovor vypadat jako běžné povídání mezi dvěma lidmi, ve skutečnosti může trvat i 10 let, než má terapeut nutnou kvalifikaci pro to, aby tento rozhovor směl vést. I když se to někdy nemusí tak jevit, má terapeutický rozhovor svá pravidla a terapeut velmi bedlivě sleduje, co se v něm odehrává. V jeho mysli se objevují desítky témat a předpokladů, o kterých s klientem otevřeně hovoří, ověřuje je a společně hledají tu nejlepší cestu. Pokud rozhovor vypadá, že je to jen přátelské povídání, dělá terapeut opravdu dobrou práci. Protože zabezpečit dobrý terapeutický vztah a pocit bezpečí pro klienta patří k terapeutovým nejdůležitějším dovednostem. Je nesmírně důležité, aby hovor vedl správně, protože stejně jako může prosté povídání pomoci, může také situaci stejně dobře i zhoršit.

 

Proč terapeut nedokáže nahradit přátele?

Cílem tohoto článku není přesvědčit vás o tom, že terapeut je lepší společník než vaši nejbližší. Právě naopak. Terapeut vaše blízké nikdy nahradit nemůže, protože:  

Je to jeho práce.

  Terapeut je člověk, který vám poskytuje službu, stejně jako kadeřnice nebo zubař. Může k vám cítit sympatie (pokud jste našli toho pravého, se kterým si lidsky sednete, tak je to velmi pravděpodobné), ale váš vztah je z podstaty věci částečně jednostranný. Terapeut o vás ví mnohé, ale vy o něm jen velmi málo.  

Mimo sezení si s vámi nepovídá.

  Pokud si terapeutické sezení rezervujete, máte na 50 minut terapeuta plně k dispozici. Je připraven vám věnovat plnou pozornost a bude se snažit být tam jen pro vás. Po tomto čase ale sezení skončí a vy už musíte sami přemýšlet o tom, co jste se o sobě dozvěděli nového, co vyzkoušíte a jak můžete jít dál. Minimální kontakt mimo časově daná sezení má i terapeutický význam - jak je řečeno výše, cílem terapie je naučit člověka takovým schopnostem, aby si dokázal pomoci samostatně a nebyl na terapeutovi závislý.  

Terapeut nemá jenom vás.

  Má spoustu klientů, a aby si sám zachoval vnitřní pohodu, musí váš příběh zase “pustit”, aby se mohl věnovat příběhu jiného klienta. Také má svůj vlastní osobní život, své vztahy a rodinu a to vše se musí snažit plně oddělit od své terapeutické práce. Čím lépe to dokáže, tím více může pomoci svým klientům.  

Terapeut k vám většinou bude laskavý…

  … i když zde hodně záleží na psychoterapeutickém směru. Většina postmoderních směrů patří k tzv. humanistické vlně, která se řídí těmito základními pravidly: nesoudit, neradit, nehodnotit, nesrovnávat, ale nedirektivně a vlídně podporovat klienta v tom, co jemu samotnému dává smysl. Tyto vlastnosti jsou samozřejmě žádoucí i u přátel, ale u těch nezřídka oceníme i lehkou dávku brutální upřímnosti nebo přísnějších hranic. Třeba právě takto:

“Hele promiň, ale já na to fakt nemám. Už ti dál nemůžu dělat terapeuta.”

  Pokud jste tedy podobnou větu v poslední době slyšeli, zvažte, jestli v rámci zachování dobrých vztahů s vašimi blízkými nevyhledat raději odborníka. Přátele vám nenahradí - ale rozhodně může nějaké to přátelství zachránit.

 

Image by pikisuperstar on Freepik