Chodim na terapii, no a co: Baďa

Na ulici ji nepřehlédneš, její jméno nepřečteš, její duši možná nepochopíš. O životě s hraniční poruchou osobnosti, hospitalizaci na psychiatrii a psaní básní s Baďou.

M´Badjala Diaby

Je jiná, ale není divná. Je na hraně, ale drží balanc.

Věřím, že otázku "kdo to je", si položili snad všichni, které jsi kdy míjela na českých ulicích. Tvůj půvabný exotický vzhled tě přímo předurčuje k tomu, abys vyčnívala z davu. Asi jen málokdo tě ale zastaví a opravdu se tě zeptá. Udělám to tedy já za všechny zvědavé: Kdo vlastně jsi?

Především se považuji za mladou jednadvacetiletou ženu, studentku a snad i budoucí spisovatelku. Tyto faktory jsou pro mou identifikaci primární. Věci jako etnicita nebo psychické problémy beru jako sekundární, protože mě jako osobu nedefinují.

Psychické problémy jsou široký pojem. Kdy a jak se objevily u tebe?

První náznaky tu byly už v dětství. Pamatuji si, že jsem často usínala s myšlenkou na to, jaké by bylo, kdybych se už neprobudila. V období puberty se mi rozjely různé úzkostné stavy, kdy jsem se bála i vyjít ven z pokoje. Moc jsem o tom ale nemluvila, styděla jsem se a nerozuměla tomu. Během následujících let už situace jen gradovala a letos v lednu už byla natolik vyhrocená, že jsem byla opravdu jen krůček od sebevraždy. V tu chvíli jsem usoudila, že nejspíš potřebuji odbornou pomoc. Bála jsem se, že si ublížím.

Hraniční porucha osobnosti, která ti byla diagnostikována, je specifické duševní onemocnění, které se u každého projevuje jinak a s různou intenzitou. Často se ale život s ní popisuje jako divoká jízda na horské dráze - vzrušující a děsivá zároveň, kde vrcholy střídají strmé pády. Jak se ti existuje teď, když už nějakou dobu víš, co ti je? Přineslo ti označení “hraničářka” úlevu?

Ze začátku jsem byla ráda, že mi někdo věří, že si ty hrozné stavy nevymýšlím. Po nepochopení, které přicházelo ze strany rodičů, jsem dost často pochybovala sama nad sebou a nad tím, zda si na něco jen nehraji. Dnes již vím, že i tohle zpochybňování je součást hraniční poruchy. Ačkoliv trpím hraniční poruchou, málokdy se označuji přímo za hraničářku. Je to můj způsob, jak dát najevo, že sice o své nemoci vím, ale mám ji v hrsti, nikoliv naopak. Hodně se tím změnil můj přístup k životu. Dělám víc věcí, které mě baví a nějakým způsobem rozvíjí. Bohužel můj přístup k sobě samé se stále pohybuje spíše v negativní části spektra. To je věc, kterou se pokouším změnit během dlouhodobé psychoterapie.

Kromě ostatních věcí, které už jsme zmínily, se od mnoha ostatních lišíš i v tom, že o své komplikované diagnóze, pobytu na psychiatrii a pokračující léčbě otevřeně mluvíš. Jak jsi dospěla k takovému postoji vůči okolí? Bylo to vlastní rozhodnutí nebo nemožnost to dál skrývat?

Cítila jsem, že je tohle část mě, kterou nemůžu a už ani nechci skrývat. Nevěděla jsem, jak na téma v běžné konverzaci navázat. V naší společnosti je tohle téma stále tabu, což způsobuje velké nebezpečí pro mladé lidi, kteří něčím takovým prochází. Pokud budeme na psychické problémy stále lepit nálepku "blázna", bude čím dál těžší si bez studu dojít pro pomoc. 

Jsou všechny prožité zkušenosti důvodem, proč jsi začala psát? Pomáhá ti tvoje tvorba v sebepoznání a sebepřijetí?

Rozhodně. Se psaním básní jsem začala v době, kdy jsem sama sobě nerozuměla a potřebovala jsem si v tom najít nějaký řád, i když jen uměle vytvořený vázaným rýmem.

Momentálně běží kampaň, jejímž prostřednictvím sháníš peníze na vydání své první sbírky poezie. V ní publikuješ to, co jsi napsala během své hospitalizace. Myslíš, že čtenář porozumí tvým pocitům, které se tam odrážejí? Že třeba pomůžou někomu, kdo se cítí stejně “na hraně”?

Jednotlivé básně jsou autentickým odrazem toho, co se může dít v myšlenkách hraničáře procházejícím nejtěžší fází. Pro čtenáře to tím pádem vytváří pomyslnou jízdu na sedadle spolujezdce v hraničním autě.

Dokázala bys nějak shrnout poselství, které tvá aktivita má veřejnosti přinést? Nebo říct nějaké povzbuzení na závěr?

Určitě to, že není za co se stydět, pokud člověk potřebuje odbornou pomoc. I když máte byť jen malé pochybnosti o tom, zda je váš stav v pořádku, nebojte se začít s terapií. Tyto věci by se měly řešit včas. Na terapii není nikdy moc brzy.

Děkuji za rozhovor, který, doufám, nebyl poslední, a přeji Ti hodně štěstí v kampani, další tvorbě i  v životě.

Baďu a její projekt vydání knihy můžete podpořit zde: Na hraně

Celý proces od nedosažitelného snu k nápadu s jasnými obrysy až po jeho uskutečnění, k němuž chybí už jen krůček, pak sledujte tady: Facebook, Instagram