Jak jsem skončila v Bohnicích

Adéla Stejskalová je markeťačka a nadšená běžkyně. V červnu 2020 poprvé vyhledala pomoc psychiatra a o svém duševním zdraví otevřeně píše na svém Instagramu.

Zdravím všechny, kteří se rozhodli přečíst si můj příběh.

Jmenuji se Adéla, je mi 28, jsem markeťačka a ve volném čase běžkyně. V červnu 2020 jsem poprvé vyhledala pomoc psychiatra, a beru antidepresiva na zmírnění úzkostných stavů. I přesto můj psychický stav v prosinci došel do té fáze, kdy jsem skončila hospitalizovaná v Bohnicích.

Na úvod bych ráda řekla, že jde o moji osobní zkušenost, která se nedá generalizovat.

Hospitalizovaná jsem byla krátce před Vánoci pouze čtyři dny a měla jsem myslím i štěstí na lidi, se kterými jsem se tu setkala. Neodnáším si tedy ze své hospitalizace žádný negativní zážitek a nesetkala se osobně se žádným špatným zacházením. Internet je plný děsivých příběhů o ošklivém jednání s pacienty, jejichž pravdivost tímto nechci nijak zpochybňovat, pouze bych ráda přispěla svým dílem na druhou misku vah, než je ta veskrze negativní. Aby těch strachů, kterých i tak máme každý dost, bylo možná o trochu méně.

A pak mi bylo všechno jedno…

,,Nejde mi matika, já z toho snad skončím v Bohnicích.” ,,Ten kluk mě přivede do Bohnic.” ,,Po tomhle zkouškovym mě čekaj jedině Bohnice.”

Prostě nejhorší možný scénář vyjádřený větou, kterou už pak ani nevnímáte jako něco, co by se vám reálně mohlo stát. Protože kdyby se to stalo… tak to pak je přece ale opravdu konec.

Ale co když se dostanete do stavu, kdy si konec přejete? Ne vinou matiky, kluka ani zkoušek. Vinou toho, co máte v hlavě. Toho, že nedokážete zmírnit střídající se období přemotivovanosti a útlumu. Vinou navalení si nesmyslných plánů v jednom týdnu, od kterých skáčete sem a tam, až neuděláte pořádně nic, absence spánku, myšlenek zamotaných na tolik uzlů, že cítíte, jak vás škrtí, máte pocit, že se vám ta hlava nutně musí zavařit, že takhle nefungující přece nemůžete být. Že vlastně vůbec nemůžete být. Že nechcete být.

V podobném stavu jsem se nacházela více méně od začátku prosince. Nemohla jsem spát, psala nesmyslné to-do listy, kupila stres a cyklila myšlenky, ze kterých vždy vystoupilo jen jediné možné řešení – prostě to skončit. Zabít se.

Nemohla jsem spát, psala nesmyslné to-do listy, kupila stres a cyklila myšlenky, ze kterých vždy vystoupilo jen jediné možné řešení – prostě to skončit. Zabít se.

A přesně tohle všechno mnou lomcuje i v onen pátek, kdy sedím v kanceláři nad otevřeným notebookem, moji kolegové kolem už plují na vánočních obláčcích, a já se klepu se slzami v očích. Marně hledám sílu, abych zvedla ruce a rozklikla kterýkoli email, hlavou mi místo práce běží myšlenky, že nevidím žádný smysl v posledních x letech, nemám za sebou žádný výsledek a nechci v tomhle paskvilu, a tím paskvilem myslím celý svůj život, dál pokračovat. Nemůžu dýchat a tečou mi slzy, i když vím, že na mě všichni koukají. Je mi to jedno. Chci prostě jen zmizet. Hned a napořád.

Donutí mě zavolat mojí lékařce, a když zjistí, že už neordinuje, tak mojí kamarádce. Všechno se točí kolem mě, ale mně to nedochází, je to jako bych byla někde hrozně daleko. Nestarám se, že nechávám otevřený a zapnutý notebook na pracovním stole, že můj šéf neví, že odcházím během pracovní doby, nezajímá mě, co bude, protože chci, aby nebylo nic. Kamarádka mě vede chodbou za ruku jak malou ztracenou holku, ostatně tak se cítím, malá, neschopná, otravná. Přítěžek. Kdybych nebyla, všem bude líp. Ta myšlenka je pořád se mnou.

,,Je mi to líto, ale já tě tam nechám,“ podívá se na mě. Nemusí říkat kde, víme obě, kam jedeme.

Na Centru Krizové Intervence v Bohnicích jsem byla už v červnu 2020, kdy jsem měla podobný stav. Tenkrát jsem dostala seznam psychologů a psychiatrů a poslali mě domů. Nevěřím, že by to tentokrát bylo jinak, přestože ta moje bolavá, temná část, která mi posílá do hlavy všechny černé myšlenky, si to možná přeje. Zbylé mé já ale Bohnice děsí. Tady přece končí ty úplně ztracené případy. A to ty jsi, zašeptá mi něco v hlavě.

Na CKI už mám svou kartu z června, popíšu tedy jen sestřičce, proč jsem přišla znova, a vrátím se do čekárny. Potřebuju na záchod, ale přijde mi nepatřičné řešit zrovna tady takovou přízemní záležitost. Po chvíli se na zavolání zvednu a jdu za doktorkou chodbou, která nás dovede do stejné ordinace, kde už jsem jednou seděla. Vím, že mě tam tenkrát na poličkách děsily figurky keramických psů, a ze všech sil se snažím tím směrem nedívat. Posadím se do stejného křesla a vysypu obsah své hlavy, tak zamotaný, jak je, se všemi detaily, které mě napadají, například tím, že mám doma dostatek platíček antidepresiv, aby mě zapité alkoholem nejspíš zabily. Ale že bych odešla z bytu, aby mě mrtvou nenašla moje spolubydlící. Tak. Hotovo, tečka. Řekla jsem to nahlas. A co teď?

,,A co jste čekala, když jste přišla sem?“

Nadechnu se a podívám se na okno, na které jsem se dívala už tenkrát a přemýšlela, jestli z něj vyskočit. Aby ten doktor, který se na mě díval s absolutním despektem, viděl, že mi je vážně zle. Kolikrát se sem budu takhle vracet?

Pokrčím rameny.

,,Myslím, že by bylo rozumný,“ přejede doktorka očima papír, ,,kdybyste tu zůstala. Počkejte chvíli v čekárně, já vás zavolám zpátky.“

Jdu tou dlouhou chodbou a mám pocit, že se stěny čím dál víc zužují, že za chvíli neprojdu, že mě zmáčknou a zůstanu mezi nimi zaseklá… zůstanu tady… v Bohnicích. Ta skutečnost mi lítá hlavou sem a tam jak včela chycená ve sklenici. Přijde mi, že se všechno děje hrozně rychle a zároveň zpomaleně. Doktorka, která mi dává papír, se kterým mám jít na příjem, telefonát domů, příjmový pavilon, kde mi berou kartičku pojišťovny a už ji nevrátí. Další doktorka, která mi vysvětluje, co se bude dít, že mě nečeká kurtování, nemusím se bát, jsem tu dobrovolně… ale domů pro věci už mě nepustí. Nemám s sebou nic. Jen svačinu z Antonínova pekařství, kterou jsem si koupila cestou do práce. Ten loupák mi najednou přijde jak památeční předmět na poslední normální věc před blázincem. Zmateně píšu kamarádce seznam věcí, které budu potřebovat, předávám klíče a dívám se, jak jí sestřička odemyká dveře a odchází. Něco, co já teď už nemůžu. Lomcuje mnou strach, není mi líp, je mi hůř, na tohle všechno jsem se měla vykašlat, co jsem to provedla?

Nevím, jak dlouho sedím na příjmu, než přijede sanitka. Nastupuji do ní spolu s mužem, kterého vezou na pavilon 17. To si pamatuji, protože neustále smlouvá, jestli opravdu musí na sedmnáctku. Nemám tušení, do jakého čísla jedu já, a je mi to jedno. Sedím na sedačce, brečím, v hlavě si vybavuji úryvky z knížky Ženy z Bohnic, kterou jsem paradoxně četla pár dní zpět, a kývu se ze strany na stranu, jak sanitka zatáčí. Mám pocit, že jedeme strašně dlouho. Po chvíli, hodině a nebo možná dvou letech, tak moc jsem zmatená, zastavujeme a sanitář zahlásí: ,,Sedmnáctka, vystupovat!“

Je to jak nějaký zvrácený MHD, který každýho veze na jeho konečnou. Ta má je pavilon 1. Jdu za sestrou po schodech a odevzdám batoh na sesterně. Ptám se, kde je záchod, jdu ukázaným směrem a snažím se působit co nejvíc nenápadně, aby si mě nikdo nevšiml. V botách na podpatcích a stříbrné sukni, ve které vypadám jako brigádnice ze Santovy vesničky, to nicméně moc nejde. Rychle vpadnu do oprejskaných dveří s cedulkou WC, a vytřeštím oči na tři holky sedící na zemi opřené o topení s cigaretama v ruce.

,,Dobrý den,“ přejedou mě pohledem.

Zamumlám pozdrav, zavřu se na záchodě, civím na dveře od shora dolů popsané fixou, cítím kouř, který se zřejmě nikdy nevyvětrá, a poslouchám debatu holek, které nerozumím. Když se pak na sebe u mytí rukou podívám poprvé od rána do zrcadla, vidím, že mám po obou tvářích rozpatlanou řasenku, usmrkanej nos a vlasy, který mi padaly do obličeje a zmáchala jsem si je slzama, slepený v zacuchaný prameny. Vypadám přes tak, jak se cítím. Jako troska.

Na sesterně znovu zopakuji, co se děje.

Kontrola batohu, odevzdávám prášky, zrcátko, sluchátka, nabíječku. Všechno, čím bych si teoreticky dokázala ublížit. Dostanu hrneček na čaj, klíček od skříňky a kázání, abych si tam zamykala všechny cenný věci. Skříňka je tady, společenská místnost támhle, rozpis dne visí na nástěnce. Dokud nepřijdou výsledky testování, musíte nosit respirátor. Tady je pokoj, vyberte si postel. Sedám si na tu nejvíc v rohu, tím je území dobyto. A já jsem dobita. Sestra odchází, civím před sebe a nejsem schopná se pohnout. V kapse mi vibruje mobil, to jak se informace, kde jsem, šíří přes mé blízké.

Cítím, jak se i ve mně rozlejzá vědomí toho, co se stalo. Jak se mi ten fakt, že jsem skutečně v Bohnicích, zažírá do těla. Křečovitě zatínám pěsti a očima přejíždím po místnosti. Přes dvě postele ode mě spí další pacientka, druhá neustále courá z pokoje-ven-z pokoje-ven a pořád si mě prohlíží. Další postel je prázdná, ale na nočním stolku jsou věci. Takže jsme tu čtyři.

,,Dobrý den! Vy jste tu nová?“ vpadne do pokoje drobounká holčina s copama.

Kývnu.

,,Já jsem Ali. Chcete koblihu?“ podává mi copatice ruku.

,,Adéla,“ zachraptím dlouho nepoužívaným hlasem. ,,Nechci…děkuju.“

Ali kývne, mrskne copama a zmizí.

Že dorazily moje věci, zjistím já i celé naše patro jednoduše. Sestra prostě zahuláká moje příjmení. Potácím se na přebrnělých nohách do sesterny, opět probíhá kontrola tašky. Není to žádné brutální šacování, sestra se snaží být docela opatrná, ale zároveň mi dává najevo, že si vážně zkontroluje všechno. Na pokoji se převlékám do tepláků a vytahané mikiny, mám pocit, že každý pohyb mi trvá strašně dlouho, a že samu sebe pozoruji z druhého koutu místnosti jako nějaký děsivý zpomalený film. Stříbrnou sukni a podpatky narvu na dno tašky. Ples skončil, Popelko, teď si to tu přeber. Vyskládám si knížky na stolek, ale nemám náladu si číst. Z chodby slyším televizi, je v místnosti, kde jsou skříňky na osobní věci, lednička a stolek s křesly. V nich sedí pár ženských a dívají se na film. Potichu si uklízím batoh do skříňky, kterou zamykám a klíček si na gumičce dávám na ruku. Zamířím k záchodům, opláchnu si v umyvadle obličej a vejdu dovnitř. Místnost je zase obsazená holkama u topení a paní s kafem v plastovém hrnku na židli. Mezi nimi je popelník. Paní se na mě mile usměje, což mi dodá odvahu si sednout na židli vedle ní, a zakuňkat ahoj. Teď už nejsem blázen ve stříbrný sukni, teď už jsem…prostě jen blázen. Takže jedu tykání. Všechny na mě zvědavě koukají, nová tvář přináší nový příběh, který na chvíli odvede pozornost od vlastních stínů. Rozklepanou rukou si beru cigaretu, i když nekouřím, ale fakt, že jsem v blázinci, asi trochu nikotinu vyžaduje.

,,Ty jsi nová!“

,,Co se ti stalo?“

,,Jsi tu poprvý?“

,,Jasně, že je tu poprvý, koukej, jak je vyklepaná!“

,,Na to si zvykneš, já jsem tu po šestý. Sem se lidi vracej…“

Záplava otázek a záplava jmen, jak se jedna přes druhou představují, někdo o svém problému mluvit chce, někdo mlčí a otázku přejde.

Ve vzduchu se vznáší kouř z ubalených cigaret, vůně rozpustnýho kafe a věci, které jsem nikdy nečekala, že budu pár dní před Vánoci poslouchat na záchodech s jedním oknem, na kterém jsou mříže. Ostatně jako všude jinde.

Seznámení se s ostatními mi nicméně trochu uleví. Přestože tenhle kolektiv má mnoho svých specifik. Tady stačí úplná drobnost, abys někoho rozbrečel. Třeba jen sáhnout na rameno. Holka, která se s tebou jeden den baví, na další dva dny zmizí a potkáš ji jen na jídle, kde se apaticky plouží a nikdo kolem ji nezajímá. Další vedle tebe v jednu chvíli luští sudoku ve společenské místnosti, a za hodinu ji slyšíš hystericky křičet, brečet a volat o pomoc, když se ji doktoři pokouší zklidnit. A pak je ticho. Dlouhé, táhlé, tíživé ticho, které se snáší na člověka, sedá na hrudník a je tak těžké, že se nemůžeš nadechnout. Já ležím zabalená do své šedé šály a křečovitě ji svírám. Mám pocit, jak kdyby pro mě byla tím posledním, co mě pojí s mým životem venku, který tady ale nemá žádný význam. Tady je jedno, kdo jsi za zdí, tady jsi jen rozbitej kus duše. Další do party střípků, které možná už ztratily naději, že se ještě slepí dohromady. A možná se tu právě proto všechny tak doplňujeme. Střípek ke střípku sedá.

Tak trochu zvrácená škola v přírodě

Jak vypadá režim v Bohnicích? Den začíná v sedm po nepříliš empatickém budíčku v podobě rozsvícení zářivek a otevření dveří se sesterským hlášením „Vstáváme!“ Koupelna se na patře otevírá vždycky jen na hodinu ráno a hodinu večer. Ve sprchách samozřejmě nejsou závěsy, takže nejoblíbenější je sprcha v rohu, kde se člověk aspoň necítí tolik na očích. Po zemi stojí sprcháče a šampony, které si tam už dýl hospitalizovaný holky nechaly, aby je pořád netahaly sem a tam. Já to nějak nedokážu udělat, něco ve mně mi nedovolí se tu zabydlovat, takže pořád všechno přenáším v kosmetické taštičce. Fén, žehličku na vlasy a nebo žiletku si člověk musí půjčit na sesterně. Některé holky se líčí, některé cvičí jógu ve společenské místnosti, většina kouří na záchodech.

Ty, které mají léky na lačno, utvoří frontu u sesterny ještě před snídaní. Ta je v osm. My, holky z prvního patra, na ni chodíme až po holkách z přízemí. Tam jsou, jak jsem byla poučena, ty „horší případy“. Snažím se představit si, co se skrývá za tím pojmem, ale dost mě to děsí. Holky, které v noci nemůžou spát, občas řeší, že z přízemí v noci slyšely, že se tam „něco dělo“. Každá taková věc rozbíjí omamnou apatii, která tu panuje. Všechny máme pocit, že je co probírat.

Na snídani chodíme všechny společně, protože nám sestra musí odemknout dveře a sejít s náma po schodech dolů. Máme s sebou naše plastové hrnečky, do kterých si nalejeme kakao. Mám prý štěstí, říká mi Šárka, včera bylo fakt nechutně naředěný vodou a nedalo se pít. Dostáváme rohlík a máslo. Žádnej Grand Hotel Bohnice se švédskými stoly se nekoná. Začínám chytat paniku, že tu neumřu na strach, ale na hlad, takže píšu kamarádce, aby mi dovezla něco k jídlu. To je dovolené. Ve společenské místnosti je lednička, kam si může člověk dát věci, které si podepíše, ale i tak riskuje, že je někdo vezme. Smoothie, které je ve skle, mi sestra samozřejmě zabavuje, přijďte si pro něj, až ho budete chtít, říká, a lípne přes něj lísteček s mým jménem.

Bc. Adéla Stejskalová

Musím se smát, vidím svoje jméno poprvé s titulem. V blázinci, kde u sebe jistotně nemůžu mít ani skleněnou lahvičku, abych se nepodřezala. Jó, naši řikali, že ten titul se mi bude jednou hodit.

Po snídani se opět rozdávají prášky. Člověk zajde na sesternu, kde na něj čeká patřičné množství pilulek v plastovém kalíšku s jeho jménem. Vlastní léky u sebe samozřejmě mít nesmíte, při příjmu pouze nahlásíte, co berete. Plus vyfasujete něco navíc, já konkrétně Rivotril. V osm ráno, odpoledne, po večeři a před spaním.

První večer si naivně sáhnu po kalíšku, se kterým chci odejít na chodbu, abych nezdržovala ostatní. Sestra mě ale prudce chytí za zápěstí a rozkáže nastavit dlaň a zapít pěkně před ní.

Pomalu proběhne kontrola ústní dutiny, jestli jsem prášek opravdu spolkla. Ploužím se ze sesterny a mám na krajíčku, jak je to nespravedlivý. Nikdo mi neřekl, jak se tyhle věci mají. Nikdo mi ani neřekl, kdy si mám pro prášek přijít, takže se musím sama doptávat a dostávat zpruzené odpovědi.

Rivotril vyvolává přesně to, co tady očekávají – naprosto člověka vypne. Větší část dne prospím, nepamatuju si ani, že jsem si volala s rodiči a kamarády. Když mám sejít v poledne na oběd, sotva lezu po schodech. Sestra je na mě naštvaná, že jsem poslední a zdržuju. Nepamatuju si, co bylo za jídlo, ale vím, že jsem všechno chtěla sníst, protože jsem se bála, že jinak dostanu vynadáno. Ostatní holky si mezi sebou vyměňují porce a přílohy, které ta dotyčná nejí. Přijde mi, že tam jídlo lítá doslova vzduchem.

Po obědě se patrem roznese zavolání ze sesterny: „Připravte si na kafe!“ Pokyn, který znamená, že si máme vypláchnout hrnečky od čaje a připravit si do nich erární rozpustný kafe. Sestra je pak všem najednou zaleje, kdo přijde pozdě, musí hodně prosit, aby mu ještě dali vařit novou vodu.

,,O víkendu je tady hrozná nuda, to máš blbý, že si přišla zrovna takhle,“ konstatuje Ali, když mi popisuje, jak to tady chodí.

Mně to upřímně vůbec nevadí a ta nuda mi naprosto vyhovuje. Za běžného stavu by za náma mohly přijít návštěvy, jenže je rok 2020 a vše je jinak, návštěvy jsou tím pádem zakázané. Čas teda trávíme tím, že sedíme ve společenské místnosti, kde si někdo maluje, někdo luští křížovky a někdo si jen tak povídá.

Odpoledne přichází na oddělení doktorka, zřejmě výhradně kvůli mně, nováčkovi pátečního podvečera. V ordinaci si znova probereme moji situaci. Namítám, že se cítím až moc zblblá Rivotrilem. Až v tuhle chvíli se dozvídám, kolik jich mám vlastně na den naordinovaných. Nikdo se mi to do té doby neobtěžoval říct. Doktorka mi seškrtá všechny až na ten večerkový, hned mám lepší pocit. Konečně nebudu chodící přízrak.

V neděli se dějí velké věci.

Přesunou mě na vedlejší pokoj, ten, kde jsem byla doposud, je jen příjmový. Na novém pokoji dostávám postel u okna a oproti původnímu je plně obsazený, na každé straně jsou čtyři postele, takže dohromady nás je tu osm. A po obědě jdeme ven. Událost, které předchází půlhodina příprav, oblíkání a řazení se u dveří… a deset minut venku, na oplocené zahrádce u pavilonu. Všechny si zapálíme, protože to je přece super, kouřit jinde než na záchodech. Obejdeme třikrát dokola plot. Postavíme se všechny na do kruhu sestavené špalky a chytíme se za ruce, protože blázni už jsme, tak proč nebýt větší. A pak jdeme zase dovnitř, všem nám je zima a jdeme kouřit na záchod.

Kouření na záchodě je něco, co si vybavím jako první, kdykoli si na Bohnice vzpomenu.

Ali, která mi vždycky ubalila cigaretu. Zimu, která na záchodech byla, když někdo nechal otevřený okno, aby se ten kouř aspoň trochu vyvětral. Zvláštní mix pocitů absolutního znechucení, svobody a naprostého souznění, když jsme si právě tady, potahující z cigaret, říkaly ty nejniternější věci. Nápisy na dveřích od shora dolů, obrázek komety a básnička Až příště přiletí, ach pýcho marnivá, my už tu nebudem, ale jiný ji zazpívá. Holky, které si rychle přiběhly zapálit v reklamní pauze, vpadly do debaty, a zase odešly sledovat film. Ty vzácný momenty, kdy člověk přišel a náhodou tam nikdo nebyl, takže se dala v klidu vykonat potřeba, pro kterou byla tahle místnost primárně určená. Oprýskanou protější budovu s kavárnou V. kolona, na kterou bylo vidět, když jsme koukaly skrz mříže z okna. To byl taky jediný způsob, jak bylo možné s někým zvenku komunikovat. Zavolat si, domluvit si čas a zamávat si.

V tomhle byla ta pravá síla Bohnic, kterou jsem pocítila.

Možnost pustit k sobě jen ty věci z venkovního světa, o které jsme stály. Přestože zašlé budovy pavilonů působily, že čas se tady zastavil v minulém století, my, pacientky, jsme sem přinášely každodenní vymoženosti, na které jsme byly zvyklé. Nikdo nám nezabavil telefony, mohly jsme je mít u sebe a bylo tak běžné potkat na chodbě jednu z mladších holek s telefonem v ruce, jak s někým vede videohovor. Bylo normální si společně objednat jídlo z Rohlíku a stejně tak jsme se jeden večer shodly, že nemáme chuť na bohnickou večeři, a objednaly jsme si smažák s kroketama z Dáme jídlo. Společně jsme pak stolovaly na antistresových omalovánkách ve společenské místnosti a jako druhej chod jsme si ještě daly čokoládu a jiný dobroty, které jsme tam každá měla donesené od rodiny nebo kamarádů. V mnoha momentech jsem si vzpomněla na dětské tábory, kde taky vždycky každej vytáhl věci nabalený od rodičů a společně jsme je snědli. Vždycky jsem se za tu myšlenku v duchu okřikla, vždyť takhle to není, tobě se tady nemá líbit, máš chtít ven. Přesto ale… líbilo. Nikdo z našeho patra nebyl zlý. Každá byla jen rozbitá svým způsobem, který bylo potřeba respektovat.

Bylo to paradoxní, ale zažívala jsem tu pocit obrovské svobody.

Ano, v baráku se mřížema na oknech. Tady jsem ale nemusela předstírat, že mi nic není. Že jsem jen unavená. Že se z toho třeba tuhle noc vyspím. Tady jsem mohla dát průchod svým pocitům. Stejně jako ostatní. Někdo zpíval nahlas. Někdo nemluvil. Někdo hodně spal. Mohla jsme každá dělat to, co nám svět venku nedovolil. Co jsme musely potlačit. A možná právě v tom je zároveň i to největší nebezpečí. Protože v určitou chvíli se člověku pomalu přestane chtít vrátit…

Domů. A pak?

Můj odchod nakonec uspíší blížící se Vánoce. Přestože se mi na jedničce začíná líbit a cítím klid, který jsem v sobě venku tak dlouho neměla, ani já si nejsem jistá, jak by se na mé psychice podepsal Štědrý den bez rodiny. Ačkoli svoje bohnický holky jsem začala tak trochu za druhou rodinu považovat taky, ale i mnoho z nich se chystalo na propustku domů.

Všední dny jsou oproti víkendům živější. V pondělí ráno je vizita, na oddělení přijde skupina lékařů, všechny si musíme nasadit respirátory a jít na chodbu. Po jedné potom chodíme do pokoje, kde popíšeme, jak nám je. Připomíná mi to maturitu, kdy šel člověk příšerně nervózní před komisi, která na něj tak nějak přirozeně nahlížela jako na blbečka.

Potom každé z nás začíná kolečko toho, na co jsme zapsané. V neděli totiž sestra přinese list, na který si může každá zapsat to, co potřebuje – psychologa, psychiatra atd. Jedna z nás s tímhle listem potom obejde celý patro, a pak ho vyplněný odevzdá na sesterně.

V ordinaci psychologa nahlas vyslovuji přání odejít, aniž bych si vlastně byla jistá, jestli je to přání moje nebo mé rodiny. Sama v sobě mám boj, na jednu stranu chci zůstat, na druhou si uvědomuji, že je to rozhodnutí, které nezměním dřív než na začátku ledna. A to je sakra dlouhá doba, které bych pak mohla litovat. Jsem zmatená, ale navenek se snažím působit skálopevně přesvědčená o tom, že chci domů. Dostávám neurčitou odpověď a papír s přípravou na propuštění. Tam si má člověk vyplnit například rizika, na která je potřeba si dát pozor, nebo reflektovat průběh svojí hospitalizace.

Část holek odchází ven na procházku po areálu, na tu já nemůžu. Proč, to netuším. Zřejmě je potřeba odbýt si tu nějakou dobu, než má člověk tohle privilegium. Zůstávám v opuštěné společenské místnosti a volám domů. Dostávám pořád ty stejné odpovědi.

„Přece se tam nebudeš schovávat. Jednou se budeš muset vrátit, nebo chceš strávit zbytek života tím, že si budeš malovat v pyžamu? Jsi tam dobrovolně, trvej na odchodu, nemůžou tě tam držet.“

Je mi do breku.

Do odpoledne nemám verdikt ani sama za sebe, ani od doktorů. S myšlenkou, že už mě beztak nepustí, jdu s ostatníma na skupinovou terapii. Tady na úvod každá dokola říkáme, co se nám za víkend podařilo. Některé úspěchy jsou poměrně cynické, například utratit v mánii všechny peníze na účtu. Ano, tady se ukazuje, že ne vždy je to zřejmě správně mít u sebe telefon s přístupem k internetu. Já odpovídám, že se mi podařilo se vyspat. Přitom taková blbost, jak by řekl klasik.

Tahle skupinová terapie je o dost jiná, než na jakou jsem doposud zvyklá. Většina holek mlčí. Pár dokonce odejde, někdo proto, že musí na konkrétní čas na sezení s doktorem, někdo prostě proto, že už to nemůže psychicky vydržet. Ve vzduchu je hodně těžkých emocí, které se těžko proráží, aby se zase dalo příjemně dýchat. Psycholožka vytáhne misku s kaštany, které si můžeme žmoulat v dlani pro uklidnění, a jednu slečnu to rozpláče. Nevím proč a bojím se zeptat. Na rozdíl od mých terapií „tam venku“ tu nikdo nechce mluvit. A tak mluvím já. Cítím, že mi to pomáhá a taky vidím, že ostatní se na mě dívají s pochopením. Že možná právě nahlas pojmenovávám něco, co taky zažily. Mám po strašně dlouhý době pocit, že dělám něco smysluplnýho. Po skončení terapie se s náma psycholožka loučí se slovy: ,,Doufám, že příště už se neuvidíme.“ Ještě to netuším, ale já jí to přání splním.

Když se vrátíme, pošle mě sestra přímo za doktorkou, která mi podá revers. Když jsem ho tak moc chtěla, dodává. Její nesouhlasný pohled mluví za vše. Podepíšu, poděkuju a jdu si sbalit. Najednou se zase cítím, jako když jsem přišla. Podobně výstředně. Pod drobnohledem ostatních. Poslední, co sem přivezli, první, co odchází. Nevím, jak odpovídat na dotazy, proč chci domů. Nevím, jestli vůbec chci domů. Sestra mi vrací věci. Dávám si poslední cigaretu na hnusných záchodech. Jídlo, které jsem nesnědla, nechávám ostatním. A pak jen čekám se sbalenou taškou mezi ostatníma holkama ve společenské místnosti, které řeší, co má být k večeři. A já už k téhle debatě nepatřím.

Je mi divně. Najednou nepatřím ani sem, ale zároveň nechci patřit ani za zdi Bohnic. Ztracená někde mezi dvěma světy.

Přijíždí kamarádka, scházím se sestrou po schodech dolů a ještě jí rychle předávám cigarety, které jsem poprosila koupit pro holky. Pak za náma zaklapnou dveře a není cesta zpátky. Mávám holkám do okna na záchodech a pomalu následuju kamarádku. Projdeme hlavní vrátnicí, která mě vždycky z venku tak děsila, ostatně jako celé Bohnice. A teď je to naopak. Těžké dveře se za náma s typickou bohnickou zpomaleností zavřou a je to.

Jsem venku. A co teď?

Autorkou článku je Adéla Stejskalová a najdete jí na instagramu.