Od paniky k Propojení

Jsem Eliška. Sdílím fotky emocí a stavů, které zachycují mojí zkušenost s psychickými problémy.

Jsou v nich slzy, úzkost, hysterie, bezmoc, deprese a bolest. Využívám selfies jako nástroj self-terapie a sebepřijetí ve chvílích, kdy jsem odpojená od svého těla a prožívání. Zároveň byly doby, kdy pro mě byly právě tyhle selfies jediným způsobem, jak komunikovat okolí, co právě prožívám. Založila jsem projekt Propojení, který má za cíl propojovat lidi se zkušeností s psychickými problémy a duševním onemocněním. Sdílím. A je to osvobozující.

Využívám selfies jako nástroj self-terapie a sebepřijetí ve chvílích, kdy jsem odpojená od svého těla a prožívání. Byly doby, kdy pro mě byly právě tyhle selfies jediným způsobem, jak komunikovat okolí, co právě prožívám.

Myslím, že pandemie nám na jednu stranu dala jasný impuls ke zpomalení, k sebereflexi a k (d)ocenění role péče o naše zdraví. Co ale zůstalo za zdmi karantén a zavřených terapeutických ordinací, je obecně nedostatečně doceňovaná péče o duševní zdraví. Pořád se málo mluví o tom, jak je naše tělesné zdraví provázané s psychikou. Překvapuje mě, že i když je teď zdraví diskutováno médii prakticky neustále, málokdy se dočtete, že stav naší imunity často odráží náš psychický stav. Zarážející je i současné omezování nebo úplný zákaz setkávání, které se týkají i samotné terapeutické péče. Terapie se přesouvají do online prostředí a virtuální prostor se stává útočištěm pro lidi, kteří jsou v izolaci – ať již kvůli povinné karanténě nebo kvůli svým psychickým obtížím.

Na internetu mi chyběl bezpečný a otevřený prostor, kde by mohli lidé sdílet to, co skutečně prožívají – upřímně, otevřeně, bez předsudků.

Právě současná pandemická situace mě přivedla k nápadu iniciovat projekt Propojení. Začala jsem vnímat, jak se virtuální prostor stává čím dál častěji využívaným prostředím pro práci i volný čas, pro vzdělávání, setkávání, nakupování a taky pro péči přímo z našeho domova. Na internetu mi chyběl bezpečný a otevřený prostor, kde by mohli lidé sdílet to, co skutečně prožívají – upřímně, otevřeně, bez předsudků. Ačkoliv osobně využívám sociální sítě ke sdílení, vnímala jsem, že zde existují hranice, které se většinově dodržují a kvůli kterým se málo nebo vůbec nekomunikují ty emoce, prožívání a zážitky, na které se nehodí instantní filtr, ani tlačítko “líbí se mi”. Od počátku chci komunikovat hlavně ty emoce, které bývají většinou umlčované, přehlížené a potlačované. Prostřednictvím projektu se snažím destigmatizovat sdílení bolesti, bezmoci, smutku, úzkosti a paniky jako něčeho “nenormálního”, co do zidealizovaného a stylizovaného světa (nejen sociálních sítí) nepatří.

Myslím, že spousta lidí si vůbec neuvědomuje, že pocit izolace a bezmoci, který vyvolává povinná karanténa dnes, je něco, co lidé s psychickými obtížemi prožívají dennodenně bez ohledu na Covid.

Projekt usiluje o Propojení v mnoha rovinách - propojení se sebou samými a se svým fyzickým a emocionálním prožíváním současnosti, a propojení se svým okolím formou sdílení osobní zkušenosti.

Na instagramovém profilu @pro_pojeni jsem začala od ledna sdílet svoje zkušenosti s panickými atakami a úzkostnými stavy, kvůli nimž jsem v minulosti zůstávala ve své vlastní karanténě, formované psychickými obtížemi, které mi dlouhodobě znemožňovaly fungovat mimo zdi vlastní domácnosti. Myslím, že spousta lidí si vůbec neuvědomuje, že pocit izolace a bezmoci, který vyvolává povinná karanténa dnes, je něco, co lidé s psychickými obtížemi prožívají dennodenně bez ohledu na Covid.

V době, kdy mi bylo psychicky nejhůř, jsem se cítila úplně odpojená nejen od okolí, ale i sama od sebe. Bylo pro mě těžký požádat o pomoc. Styděla jsem se. Pořád jsem měla pocit, že si za to, v čem jsem, můžu sama. Měla jsem pocit, že se musím vzchopit, vstát a fungovat jako “normální lidi”. Připadala jsem si hrozně bezmocná, a taky hodně izolovaná. Dlouhodobé úzkostné stavy se postupem začaly přelévat do vyčerpání a deprese. Postupně jsem čím dál víc ztrácela kontakt s okolím - většinu času jsem nedokázala být ani sama v sobě, natož s ostatními lidmi. Ty selfies pro mě zpočátku byly způsob, jak komunikovat sama se sebou. Jak se zpřítomnit v momentech, kdy jsem chtěla utéct z vlastního těla i hlavy. Přiváděly mě zpátky do přítomnosti a reality. Teprve později jsem je příležitostně využívala i jako formu komunikace s blízkými lidmi, když jsem třeba nedokázala odpovídat verbálně a bylo pro mě příliš zahlcující a těžké sdílet, co skutečně prožívám.

Ta série "sad selfie" fotografií, které na IG sdílím, vznikala zcela přirozeně a spontánně bez záměru veřejného sdílení. V té době bych na nic takového ani neměla kapacitu. Trvalo mi to sice dlouho, ale nakonec jsem požádala o pomoc a vyhledala terapeutickou péči. Díky tomu jsem teď tam, kde jsem.

Trvalo mi to sice dlouho, ale nakonec jsem požádala o pomoc a vyhledala terapeutickou péči. Chtěla bych podpořit ostatní lidi, kteří se potýkají s duševními problémy, a formou sdílení vlastní zkušenosti jim ukázat, že v tom nejsou sami.

Potřeba sdílení přišla až s odstupem času. Chtěla bych podpořit ostatní lidi, kteří se potýkají s duševními problémy, a formou sdílení vlastní zkušenosti jim ukázat, že v tom nejsou sami. Veřejné sdílení je pro mě jeden ze způsobů snahy o sebepřijetí. Je to dlouhý proces, spousta hodin terapií, ale i spousta omylů, chyb a učení. Ve sdílení je síla a obrovský potenciál transformace. V tuhle chvíli sdílím na profilu hlavně já, přišlo mi ale už několik moc milých zpráv, reakcí, poděkování i slov podpory. Doufám, že se Propojení jednou třeba rozroste v komunitu lidí a sebepodpůrnou skupinu.

Budu se těšit na Propojení. Třeba zrovna s tebou.

Eliška

Elišku najdete na jejím instagramu @pro_pojeni. Pokud vám chybí komunita, ve které byste mohli sdílet cokoliv o psychoterapii, svém duševním zdraví, nebo své cestě za šťastnějším životem, je tu pro vás i Facebooková skupina Terapie má smysl.