Dopady pandemie na naší psychiku

Tak nám snad končí doba koronavirová. Aspoň tedy její první fáze. Těžko říct, kolik jich ještě bude. Každopádně máme teď příležitost k bilancování a sčítání škod. Škod materiálních, ale nejen těch. To, co mě jako psychiatra zajímá nejvíce, jsou škody na duševním zdraví.

Neblahé prognózy o tom, že s koronavirovou nákazou jistě vzroste počet úzkostných a depresivních diagnóz, se objevily v médiích prakticky ve stejném okamžiku jako COVID sám.

Je tato obava oprávněná?

Z počátku byla koronakrize pro většinu lidí něco jako zlý sen. Postupně se někteří aklimatizovali, začali si užívat neobvyklého volna a času s rodinou. Jiní řešili hlavně praktické nároky, které na ně celá situace měla. Jak se situace protahovala, přibývalo lidí, na které negativně dopadaly důsledky vládních opatření. Přicházeli o obživu, o sociální kontakty a další věci, které pro ně byly důležité. Obživu a ekonomické dopady se vláda pokouší nějak řešit. Dopady izolace ne.

Jsme sociální bytosti

Ztráta sociálního kontaktu není jen nepříjemná okolnost. Potřebujeme být propojeni s lidmi, abychom cítili, že jsme naživu. Teprve sdílení s druhými nám umožňuje prožívat sebe sama, svoji identitu, tedy být lidmi. A tak se není co divit, že vládní nařízení vyburcovala lidi k nebývalé aktivitě. Přímý kontakt nahradily různé skupiny na sociálních sítích, na nichž jsme si sdíleli vše možné, od nabídek pomoci, přes návody k šití roušek až po vtipy. Takové fenomény jako výroba a distribuce amatérsky vytvořených roušek, zpívání a hraní na balkónech či dvorcích nebo tleskání lékařům by nedávno zemřelému filozofovi Zygmundu Baumanovi, autorovi proslulé knihy Tekutá modernita, podle všeho vyrazily dech.

Kde se v nás vzalo tolik dobrého, a kde to bylo dřív?

Možná jsme na dobré skutky a komunitní aktivity měli víc času než dřív. Možná se díky vnější hrozbě ukázalo, že věci, které vypadají, že jsou nejdůležitější na světě, zas až tak důležité nejsou. Mnoho věcí, o kterých jsme si mysleli, že se bez nich zboří svět, jsme ze dne na den museli opustit. A ejhle, svět se nezbořil… Místo toho jsme trávili čas videohovory s rodinnými příslušníky či kamarády, které jinak vídáme jen občas. A dokonce některé z nás i začalo zajímat, jak je starým a opuštěným lidem v našem sousedství, a jestli něco nepotřebují.

Všechno to dobré sice vůbec neznamená, že pro nás situace nebyla náročná. Byla a pravděpodobně zase bude. Ale sdílená nepřízeň osudu z mnoha z nás udělala ohleduplnější a schopnější soucitu. Jenže jak dlouho to vydrží?

Co bude dál?

Věci se pomalu vracejí do normálu, některé děti začaly chodit do školy, otevřely se obchody a dokonce už můžeme i ke kadeřnici… Dopady na psychiku lidí možná ale teprve vyplují na povrch. Máme ovšem v takovém případě hovořit o úzkostných či depresivních poruchách?

Zvykli jsme si mluvit o depresi v souvislosti s každou duševní nepohodou, s každou rozladěností, s každou situací, kdy nejsme zrovna v totální pohodě. Jenže to je spíš společenský nešvar než cokoli jiného.

Mnozí lidé jsou a budou vysloveně nešťastní, protože přišli o obživu, nebo o jiné důležité věci. Jiní jsou naštvaní, píší vulgárnosti na internet nebo žalují stát. Nemůžeme se ani ubránit obavám z dalšího vývoje, které nás samozřejmě zúzkostňují. Ale to není úzkost v psychopatologickém smyslu.

Deprese není smutek

Depresi jako nemoc musíme odlišit od reakce lidské psychiky na nepříznivé okolnosti, nemožnost seberealizace, ztrátu smyslu existence, sociální vyloučení apod. Psychiatři jsou nicméně nuceni rozdávat diagnózy účelově, protože jinak by svoji práci nemohli vykázat pojišťovnám. Kdo nedostane diagnózu, nemá nárok na odbornou pomoc. Rozdáváme diagnózy, abychom mohli léčit. A tak se ta prognóza nejspíš naplní.

Diagnóza má ale i jiné důsledky – je degradující, omezuje svého nositele na jedinou škatulku a navíc vede k tomu, že emoční bolest je paradoxně normalizována. „On je přece nemocný, takže není třeba zkoumat důvody jeho bolesti.“ Vede to k lhostejnosti, ignorování, nezájmu… Tedy přesně k opaku toho, co by dotyčný potřeboval.

Neumožníme-li lidem léčit svou bolest, aniž by byli diagnostikováni, tak se nám pravděpodobně rozšíří tahle „deprese“. Může se stát epidemií s mnohem horšími dopady než koronavirus sám.

Psychická podpora pro lidi postižené aktuální situací je nesmírně důležitá. Mnozí totiž důsledky situace reálně trpí. Neříkala bych ale, že dochází k nárůstu psychopatologie, to je k těmto lidem nefér. Pokud tedy všichni netrpíme nově objevenou depresí, co to znamená pro naše psychické zdraví?

Terapeuta do každé rodiny…?

Situace neukazuje na nárůst psychopatologií v naší společností – ukazuje na nedostatky systému poskytování psychoterapie. Dostupnost psychoterapie by neměla být podmíněna psychiatrickou diagnózou. Psychoterapie má naprosto neoddiskutovatelný preventivní význam. Přináší lidem úlevu, možnost sdílet svoje příběhy a pocity, obrací jejich pozornost na to, co zvládají a umí, aby tyto zkušenosti mohli ve stávající situaci lépe využít. Dokud se ale takto o psychoterapii nezačne mluvit na celostátní úrovni, detabuizace terapie bude muset přijít zespoda. Každý další člověk, kterému psychoterapie pomáhá a veřejně o tom mluví, může potenciálně pomoci desítkám dalších, aby se vymanili ze své depresivní škatulky. V té totiž nikdo bydlet nechceme, pokud nemusíme.

Článek napsala naše odborná garantka MUDr. Olga Kunertová pro organizaci Gaudia vrací úsměv.