Je terapie psycho?

Terapie je psycho.

Tedy může být, alespoň podle starých Řeků. Ti tímto termínem totiž označili jednu ze tří základních léčebných metod, při které neteče krev (tedy neměla by), neboť se do ničeho neřeže, nepředepisují se prášky a hojivý proces zajišťují „pouze“ slova.

Avšak i těmi lze tnout do živého a způsobit bolest, stejně jako pojmenování problému a z toho vycházející úsilí o jeho řešení může po určité době měnit některé struktury v mozku a jeho chemii.

Jakkoliv se tedy psychoterapie může zdát bezzubá, protože nepoužívá žádné nástroje ani lektvary a působí silami lidskému oku skrytými, má svůj efekt, v některých případech objektivně měřitelný.

I to, co nevidíme, může existovat a být účinné. Vzpomeňme třeba na starou dobrou gravitaci, která nás poutá k zemskému povrchu a kvůli níž jsme zároveň v permanentním ohrožení, že nám kdykoliv cokoliv může spadnout na hlavu.

Také duše, na níž se psychoterapie soustředí, představuje obtížně uchopitelnou součást naší bytosti bez jasných kontur, a právě proto je tak těžké si včas uvědomit její nepohodu - či dokonce nemoc.

Nemusíte chtít skákat z mostu, chystat si oprátku a vyhlížet dostatečně pevnou větev, proplakat celé dny a probdít bezesné noci.

Duše nám obvykle naznačuje mnohem dříve, že chřadne, jen si toho pod nánosem každodenních starostí nevšimneme, a pokud ano, máme tendenci to bagatelizovat jako něco nepodstatného. Dokud jíme, chodíme, dýcháme, jsme přece zdraví.

Co když nám ale kdysi oblíbené jídlo nepřináší tu dětskou radost a máme po něm jen plný žaludek?

Co když nás ani procházka lesem a objímání stromů nenabíjí pozitivní energií a domů se vracíme stejně skleslí, jako jsme vycházeli?

Co když na dovolené, kde můžeme nasávat svěží mořský vzduch prosycený solí, necítíme úlevu a někde vzadu nás stále straší ten den, kdy půjdeme zpátky do práce, školy, zkrátka do zaběhnutých kolejí?

K terapeutovi se nechodí za zásluhy v míře a délce utrpení.

Nejde o soutěž, komu je hůř, a k zahájení terapie není třeba se nijak kvalifikovat či plnit vstupní požadavky. Každý jsme jiný a pocity spokojenosti a životního naplnění jsou ryze subjektivní záležitost.

Stejně jako se liší naše tělesné schránky, jsou individuální i naše emoce a vnímání různých životních situací. Co jeden přejde mávnutím ruky a za chvíli o tom neví, v jiném přetrvává po dlouhou dobu a může časem negativně ovlivňovat celkové naladění.To škodí nám samotným a následně ubližuje i našim nejbližším.

Psyché je duše, a jako lidé jsme ze své podstaty tudíž všichni psycho.

Denně se staráme o své vlasy, pleť, oblečení, auta a bydliště. Hlídáme si účes, make-up i postavu. Dbáme na svou stravu, vzdělání, práci a rodinu. Záleží nám na stovkách jednotlivostí, které jako mozaika skládají náš celkový obraz navenek. Neměli bychom však zapomínat na svůj duševní rozměr, protože to poslední, co chceme, je si duši vypustit. Nebaví nás poslouchat bezduché tlachání, o to spíš, když se přistihneme, že vychází z nás.

A řekne-li nám někdo, že jsme jako tělo bez duše, nemyslí to obvykle jako lichotku.

Neostýchejme si tedy říct o pomoc i v péči o duši - třeba i od psychoterapeuta. Není to skoro nikdy takové, jako si to představujeme. Víc o tom, co od terapie čekat, se dočtete tady.