Truchlení 🖤

Život dává i bere.

Čím déle jsme na světě, tím více toho poznáme a zakusíme, ovšem ne všechna poznání a zkušenosti přinášejí radost a někdy musíme přijmout i to smutné, co nás potká.

Ať už se jedná o smrt blízkých, nemoc, která nás připraví o některé naše schopnosti, výpověď z práce nebo nutnost opustit domov, každá taková ztráta se na nás nesmazatelně podepíše. A ačkoliv už od poměrně útlého věku víme, že nic netrvá věčně, připravit se na konec a přijmout jej ve chvíli, kdy přijde, je skoro nemožné.

Kdy truchlíme?

Reakcí na ztrátu je truchlení, které je všem lidem společné, ovšem u každého trvá různě dlouho, je prožíváno s různou intenzitou a zahrnuje širokou škálu emocí.

Truchlení je nejčastěji spojováno se smrtí nám blízké osoby, ke které jsme si vytvořili citové pouto, ovšem tesknit můžeme i v souvislosti s jinými zásadními událostmi, jako např.:

• po rozvodu či rozchodu
• při závažné nemoci, která nás obírá o naše kompetence a nezávislost
• při odloučení od rodiny a přátel, např. po stěhování do jiné lokality
• po velké finanční ztrátě
• po ztrátě domova, např. následkem živelné katastrofy
• po výpovědi z práce

K tomu, jak překonat traumatickou událost v životě, neexistuje žádný návod, stejně jako nemáme plán či časovou osu truchlení, podle nichž by se dalo postupovat, abychom se z této fáze co nejdříve vzpamatovali a mohli fungovat dál jako dřív.

Když totiž přijdeme o někoho či něco, na kom/čem nám v životě záleželo, nevyhnutelně nás to změní a nic už není úplně stejné jako předtím.

Jak říká Elisabeth Kübler-Rossová: “Ve skutečnosti budete truchlit navždy. Nikdy nepřekonáte ztrátu milované osoby; naučíte se s ní žít. Jak se budete postupně uzdravovat a vracet se do života, ztrátu budete brát jako jeho nedílnou součást. Budete to zase vy, ale nebudete stejní. A neměli byste být stejní, ani byste neměli chtít být stejní.”

 

Prožívání ztráty

Zatímco někdo je schopen vyrovnat se se ztrátou rychleji a bez výrazných následků, jinému to trvá o poznání déle a truchlení může na měsíce i roky snížit kvalitu jeho života.

Tuto skutečnost ovlivňuje mnoho faktorů, od osobnostních předpokladů po ztrátu, kterou jsme utrpěli, a způsob, jak k ní došlo. Náhlý a tragický odchod člena rodiny nebo nejbližšího přítele zpracováváme jinak než smrt po dlouhé těžké nemoci bez naděje na vyléčení. Obě situace jsou složité a nelze říct, že v jednom případě je zármutek větší než ve druhém; šok ani předvídatelnost situace nijak neumenšují naše následné pocity.

Spisovatelka Joan Didionová ve svém slavném citátu trefně říká: “Ztráta a truchlení jsou v životě tím prostorem, který nikdo z nás nezná, dokud se v něm neocitne.”

Bez ohledu na okolnosti a nemožnost smysluplné přípravy však existuje pomoc, kterou lze využít, abychom na smutek nezůstali sami.

 

Reakce naší mysli a těla

Když nás zastihne zpráva o tragédii, která se nás osobně dotýká, zaplaví nás vlna pocitů, emocí a následných reakcí, které většinou nejsme schopni po nějakou dobu nijak korigovat a regulovat.

Patří mezi ně:

• šok, nevěřícnost, popírání dané události
• smutek, zoufalství, beznaděj a osamělost
• vztek a zloba
• lítost, pocity viny a studu
• úzkost, strach, nejistota
• deprese, otupělost, prázdnota

Na tělesné úrovni se pak může objevit:

• únava a vyčerpání
• nevolnost a ztráta chuti k jídlu
• různé druhy bolesti (intenzivní a ostré či trvalejší a tupé, např. ztuhlost)
• nespavost
• potíže se soustředěním
• pláč
• závratě, pocity na omdlení
• bušení srdce a zrychlený tep
• ztížené dýchání
• hubnutí, ale i přibírání na váze

Psychiatři, psychologové i další odborníci na duši a tělo se shodují, že tyto příznaky jsou přirozené a v procesu truchlení dokonce i po nějakou dobu zdravé. Je důležité si uvědomit, že náš život se právě zásadně změnil, a je potřeba dopřát si dostatek času a prostoru pro léčbu a uzdravování. I když se všechno otočilo o 180 stupňů v jednom okamžiku, návrat zpět bude o hodně pomalejší.

V tomto krizovém období k sobě musíme být vlídní a odpustit si, že nejsme tak výkonní a že úkoly, které jsme dosud plnili s přehledem, nám trvají dlouho, nebo při nich chybujeme. Může se také stát, že se začneme zanedbávat v jídle, pohybu či péči o svůj vzhled, což je opět zcela v pořádku, pokud se z toho však nestane náš nový standard.

Ačkoliv bylo řečeno, že neexistuje konkrétní časový úsek pro truchlení, neměli bychom rezignovat na život, který nám zbývá, a pokud se nám do něj nedaří ani po mnoha měsících vrátit smysl, radost a chuť, je vhodné začít uvažovat o odborné pomoci.

 

Pět fází smutku

Již citovaná psychiatrička Kubler-Rossová na základě svého letitého výzkumu psychologie smrti a umírání a rozhovorů s 500 umírajícími pacienty sestavila model Proces vyrovnání se s umíráním, ve kterém popisuje 5 jeho fází.

Jsou to:

• popírání: odmítání uvěřit, že se smutná či tragická událost odehrála, případně ignorování skutečnosti
• vztek: zloba, vedoucí až k agresi namířené proti sobě samému či druhým, že došlo k nespravedlnosti
• vyjednávání: přání a sliby všeho možného, modlitby k vyšší instanci výměnou za to, aby nedošlo k tomu nejhoršímu
• deprese: nezájem o činnosti ze života před ztrátou, otupělost, netečnost a problém soustředit se na běžné denní úkony
• přijetí: smíření se s realitou, kterou nelze změnit, a postupný návrat k běžnému režimu

Pořadí, ve kterém jsou fáze uvedeny, není posloupné a sama autorka zdůrazňuje, že jde jen o teorii, která nemusí na každého sedět ve všech bodech. Někdo projde pouze některými fázemi, jiný všemi, avšak v jiném pořadí a často se po překonání jedné člověk vrací k té předešlé a v rámci celého procesu může zažít jednu fázi i několikrát.

 

Druhy truchlení

Smutek a jeho prožívání na sebe může brát mnoho podob a forem v závislosti na tom, kdo jsme, jakou máme míru odolnosti a jak ke ztrátě, kterou jsme utrpěli, došlo.

Zde jsou ty nejčastější z nich:

Traumatický žal  

Tento typ zármutku se objevuje u pozůstalých v případě, kdy jejich blízký odešel náhle a nečekaně, nebo se jednalo o nepřirozenou smrt. Může jít o vraždu, sebevraždu, smrtelnou nehodu či úraz nebo předčasnou smrt dítěte. Taková rána osudu nám může způsobit hluboké trauma a následně vyvolat posttraumatickou stresovou poruchu, jejíž příznaky jsou:

• návrat vzpomínek (tzv. flashback)
• noční můry
• nespavost
• úzkosti
• zloba a vztek
• pocity viny
• emoční vyprázdněnost

Komplikovaný žal  

Někdy se mu také říká prodloužený či dlouhotrvající a projevuje se:

• intenzivními a stále se vracejícími vzpomínkami na smrt
• nadměrným přemýšlením o okolnostech či následcích smrti
• vyhýbáním se jakýmkoliv připomínkám o zemřelém či jeho smrti
• odcizením od ostatních, izolací ve vlastních myšlenkách a neochotou sdílet své emoce  

Výzkumy prokázaly, že traumatický a komplikovaný žal se často mohou doprovázet; člověk, který utrpěl trauma, má větší pravděpodobnost, že se u něj následně rozvine komplikovaný žal.

Očekávaný žal  

V některých životních situacích můžeme začít truchlit ještě dříve, než náš milovaný odešel. Jedná se o případy konečných stádií vleklé nemoci nebo smrtelných chorob, které nejsou léčitelné. Takové příběhy vytvářejí v truchlících velký vnitřní konflikt v tom, že by si rádi užili čas, který jim ještě s umírajícím zbývá, ale brání jim v tom vědomí špatného konce.

Kumulovaný žal  

Někdy nám život naloží opravdu hodně; jedna tragédie střídá druhou, aniž bychom měli čas zpracovat tu první, a protože žádná životní ztráta není stejná, musíme se potýkat s mnoha emocemi najednou. Složený nebo kumulovaný žal zažívá člověk, který vlivem různých událostí přišel krátce po sobě o několik blízkých lidí či důležitých věcí ve svém životě - např. mu zemřel rodič, opustil ho partner, čímž ztratil i možnost vídat své děti, a nakonec i pes jako jediný věrný společník podlehl dlouhé nemoci. Důsledkem takového náporu na psychiku, která nemá prostor pro pochopení všeho, co se stalo, a smíření se s tím, může být dlouhodobý smutek, stres, poruchy nálad a hluboké trauma. A aby toho nebylo málo, tento stav může dotyčného velmi brzy připravit i o to poslední, co mu ještě zbývá, třeba o práci, a tedy i o příjem, následkem toho také o bydlení a nakonec o zdraví.

Dvojznačná či nejasná ztráta  

Tento termín popisuje situaci ztráty, kterou nelze (zatím) uzavřít a projít si procesem truchlení. Jde o případy pohřešovaných osob, které nejsou fyzicky přítomné, ale zároveň o nich nelze prohlásit, že nežijí. Druhým příkladem jsou lidé, v jejichž fyzické přítomnosti stále můžeme být, ovšem oni nejsou přítomni duchem, což je typické třeba u pacientů s rozvinutou Alzheimerovou chorobou. Stejnou nejednoznačnou ztrátu mohou prožívat i lidé, jejichž rodiče, děti či partneři jsou dlouhodobě ve výkonu trestu, na vojenské misi daleko od domova apod.

 

Terapie pro truchlící

Zármutek neodejde sám, neopustí nás jen tak, nerozptýlí se jako popel našeho blízkého, kvůli kterému truchlíme. Pokud se tedy chceme se ztrátou vyrovnat tak, aby neovlivňovala náš další život a dovolila nám vrátit se k tomu, co jsme měli rádi, i když třeba s někým jiným nebo jinak, musíme o to aktivně usilovat.

Mnoho lidí to zvládlo a zvládá za pomoci vlastních vnitřních či vnějších zdrojů, ale pokud jsme si je nestihli vybudovat, nebo pro tuto situaci zkrátka nejsou dostačující, je čas říct si o pomoc a obrátit se terapeuta, který se tématem odcházení, smrti a ztrát zabývá a umí doprovodit člověka do stavu smíření.

Existuje mnoho terapeutických přístupů, které odborník může uplatnit v závislosti na situaci konkrétního klienta a jeho osobnosti. Terapie vždy respektuje naši jedinečnost a podle toho volí způsob léčby, který je pro nás nejpřínosnější.

U truchlení se může jednat o:

• Rozhovor/terapii mluvením - Klient může otevřeně vyjádřit své myšlenky a pocity, pokládat otázky sobě i terapeutovi a pojmenovávat rozporuplné emoce, které ho v souvislosti s jeho ztrátou přepadají. Cílem tohoto sdílení je učit se postupně se situací vyrovnat a zároveň s tím se v životě posouvat dál.
• Doprovázení - Role terapeuta jako průvodce spočívá v aktivním a podpůrném naslouchání klientovým pocitům, obavám a starostem a utvrzováním jej v tom, že jeho myšlenky jsou zcela přirozené. Dalším úkolem terapeuta v tomto procesu může být i pomoc s udržováním denního řádu, organizací a prioritizovnáním různých úkolů a nastolováním nového režimu.
• Vytváření rituálů - Terapeut může navrhnout i další techniku, jejímž záměrem je truchlení postupně přesunout do jedné pravidelné aktivity, aby po zbytek dne/týdne či jinak vytyčeného časového úseku člověka neovlivňovalo a on se mohl věnovat svému životu. Rituály mají v lidské kultuře své pevné místo a nemusejí to být jen ty veřejné (pohřby, Vánoce, Velikonoce, narozeniny apod.), ale také osobní až ryze intimní. U stesku po našem blízkém to může být prosté zapálení svíčky, pravidelná procházka na hřbitov, zaujmutí určitého místa v domě spojeném se zemřelým a meditování apod. Tak si dotyčný vytvoří svůj vlastní malý obřad jakožto bezpečný a místně a časově omezený prostor pro vzpomínání, smutek či pláč.
• Surfování v moři emocí - Truchlení často přichází ve vlnách, které nás můžou zcela zaplavit a ochromit, a když odejdou, cítíme se zase relativně v pořádku. Tento jev se v terapii využívá jako léčebný nástroj, kdy se učíme fungovat v časech bouře tak, že ji přijímáme jako nezbytnou součást celého procesu a snažíme se najít způsob, jak se v ní neztratit. V jedné bouři pomůže rituál, v jiné provázení a v další jsme připraveni na návrat k nějaké aktivitě či rutině před ztrátou. Postupně se jejich intenzita a frekvence snižuje a v každé další umíme na jejích vlnách surfovat líp.

Mezi další terapeutické nástroje se řadí třeba arte(psycho)terapie (v níž se aktuální pocity vyjadřují malováním, kreslením či jiným druhem výtvarného umění a výtvory a prožitky z nich jsou následně verbálně zpracovávány), biblioterapie (kde se s truchlením vyrovnáváme čtením, poslechem a vyprávěním podobných příběhů, jako je ten náš, a to buď ve skupině či individuálně) a další aktivity zaměřené na ztrátu (minulost) a/nebo na obnovu či návrat (budoucnost), které mohou být uplatňovány střídavě v rámci tzv. Duálního modelu zármutku. Jejich součástí může být vše, co jsme si na předchozích řádcích popsali.

 

Kdy a kde hledat pomoc

Terapie pro truchlící stejně jako terapie pro jiné životní situace poskytuje bezpečný prostor pro zpracování souboru emocí, pocitů, myšlenek a vzpomínek, které nás tíží a nedají se odbýt. V případě truchlení pak během sezení může klient vyjádřit nahlas to, co by si nedovolil před rodinou nebo kamarády, zvláště ve chvíli, kdy oni sami prožívají zármutek. S terapeutem lze otevřeně hovořit o člověku, kterého jsme ztratili, vztahu, který skončil, nebo o zásadní změně v životě, kterou procházíme, a naučit se strategiím, jež nám pomohou se s danou situací vyrovnat.

Zejména v případech, kdy smutek a stesk po tom, co bylo a už není, ovlivňuje náš každodenní život a vztahy, vyvolává v nás pocity viny, nebo vykazujeme příznaky deprese, které neustupují, je vhodné vyhledat zkušeného terapeuta, který nás složitým obdobím provede.

Terapie může být jediný způsob péče, který si zvolíme, stejně jako může být doplňkem např. k psychiatrické léčbě s psychofarmaky.

Na Terap.io se můžete obrátit hned na několik odborníků, kteří se věnují práci s pozůstalými, např. na Hedviku Puškášovou, Moniku Jelínkovou, Hanu Haisovou, Soňu Kolářovou a další.

Především je ale potřeba, abychom k sobě v těžkých časech byli shovívaví, měli sami se sebou trpělivost a dovolili si říct o pomoc.

 

Image by Freepik