Syndrom vyhoření: příčiny, prevence a léčba

Říká se: "Hranice jsou od toho, aby se překonávaly." Platí to však skutečně pro všechny hranice? Nejčastějším otázkám na téma vyhoření se věnuje psychoterapeutka Hana Pucherová.

Co je syndrom vyhoření?

Syndrom vyhoření, často také nazýván syndromem vyhaslosti, v angličtině burnout, bývá charakterizován celkovým úbytkem energie, zájmu a pocitem vyčerpání, a to ve třech důležitých oblastech lidského života: psychické, fyzické a sociální. Co ho způsobuje, a jak si s ním poradit? Je možné podniknout nějaké preventivní kroky, aby nenastal vůbec? Na tyto otázky se pokusím odpovědět.

Jak vzniká syndrom vyhoření?

Syndrom vyhoření vzniká velmi nenápadně a plíživě a často ani nezaregistrujeme jeho počátek, tedy chvíli, kdy jsme začali nějakým způsobem pomalu měnit svoje myšlení a chování. Bývá spojován s pojmy jako přetížení a vyčerpání. Ze své psychologické praxe však mohu potvrdit, že právě toto přetížení a vyčerpání jsou spíše následky našeho nesprávného fungování, ve kterém postupně ztrácíme zdravý vztah k sobě samým a k lidem kolem nás. Je to jako bychom postupně ztráceli nějaký druh kontaktu sami se sebou, s tím, co je naší součástí a naší podstatou. Pomalu vzniká nerovnováha mezi pracovním vytížením a naším osobním životem. Můžeme to poznat také podle toho, že "jen přežíváme, ale přestáváme žít."

Fáze a projevy

V odborné literatuře se popisují tří fáze syndromu vyhoření:

1. fáze poplachová
2. fáze odporu
3. fáze vyčerpání, ve které už začíná samotné vyhoření

Symptomy jednotlivých fází se objevují jak na rovině mysli, tak i těla.

V mentální rovině se můžeme ptát: "Co mám dělat?" "Jak mám nepříjemnou situaci řešit, zvládnout?"

Tyto otázky zaznamenáme hlavně v prvotních fázích. Později se setkáváme s velkou frustrací a "odevzdáním se". Převažuje pocit, že situaci nemáme vůbec pod kontrolou, všechno je jedno a ocitáme se ve vleku událostí. Může se začít zhoršovat paměť a pozornost.Jakoby se tělo bránilo dalšímu přetížení, hlava nic nebere a člověk je v začarovaném kruhu, ze kterého, zdá se, není úniku.

Na tělesné rovině se objevují nevolnost, silné bušení srdce, poruchy spánku, třes, potíže s dýcháním. Tělo tímto způsobem začíná reagovat na pocit nepohody, který se dál může projevit i kožními reakcemi, bolestmi hlavy a později i vysokým krevním tlakem. Jak jsme si již zmínili výše, syndrom vyhoření vzniká velmi plíživě a pomalu. A snad právě proto si prvotních příznaků ani nevšimneme, nevěnujeme jim pozornost. V jiném případě je můžeme brát na lehkou váhu a připisovat je momentální přetíženosti, reakci na stres a na aktuální krátkodobé přepracování. Tělo nám však už tímto způsobem začalo vysílat jasné signály a tím, že je zlehčujeme, mají tendenci se zhoršovat a situace nám začíná přerůstat přes hlavu.

Kdo nejvíc trpí syndromem vyhoření?

Obecně se uvádí, že syndromem vyhoření trpí lidé, kteří po dlouhou dobu překračovali nějaké své hranice, kladli na sebe sama vysoké nároky a očekávali od sebe velkou výkonnost. Je důležité si přiznat, že doba, ve které žijeme, toto požaduje od většiny povolání. Jistě vám bude povědomé heslo: „Hranice jsou od toho, aby se překonávaly!“ Platí to však skutečně pro všechny hranice?

Se syndromem vyhoření se v určitém životním období může potkat každý z nás. Nedá se přesně určit, zda jsou k němu více náchylní muži nebo ženy. Z mých zkušeností je však zřejmé, že jsou to lidé, kteří ztratili jistý druh kontaktu sami se sebou a již nejsou schopni vnímat jemné náznaky a informace, které jim jejich tělo dává. Tento stav může trvat řadu měsíců až let a člověk si ani neuvědomí, že používá jisté mechanismy chování, které na něj mohou mít destruktivní vliv.

Co se týká profesí, kde se nejčastěji vyskytuje syndrom vyhoření, jsou to tzv. pomáhající profese jako zdravotní sestry, sociální a pedagogičtí pracovníci, psychologové, lékaři, policisté. Jsou to lidé, kteří přicházejí do svého zaměstnání plni euforie a nadšení, s velkou touhou pomoci. Postupně však narážejí na realitu, která je zcela odlišná od jejich představy. Začíná se objevovat pocit frustrace, ztráty smyslu, práce je pouhým zdrojem příjmu doprovázena slovy: "Pracuji jen do výše svého platu".

V mé psychologické praxi se často objevují zaměstnanci velkých korporátních společností, kteří jsou za léta práce vyčerpaní a už těžko nacházejí důvody, pro které tam vlastně jsou. Výjimkou ale nejsou ani podnikatelé, kteří, jak se říká, „zatnou zuby“ a několik let tvrdě dřou, aby jejich společnost vzkvétala. To se jim často podaří, ale za cenu toho, že jejich vztahy bývají v troskách, mají podlomené zdraví a pocit, že jim kus života protekl mezi prsty.

Vůči tomuto fenoménu ale není zcela imunní nikdo a může se objevit u prestižních profesí a vysokých, dobře placených pozic úplně stejně jako u manuálních prací nebo míst, odkud je těžké se posunout výš kariérně i platově.

Jak pracovat se syndromem vyhoření?

Co tedy s tím? Pokud si ještě uvědomujeme, že se s námi něco děje, bývá to dobré znamení, protože komunikujeme sami se sebou, vedeme vnitřní dialog a neztratili jsme napojení na tělo a jeho signály. Potom je dobré se zamyslet nad šesti následujícími oblastmi našeho života:

1. rodina/partnerství
2. práce
3. zdraví a fyzická kondice
4. sociální kontakty
5. individuální koníčky
6. víra/spiritualita

Můžeme si udělat jakousi osobní inventuru, jak jsme na tom v těchto jednotlivých oblastech. Sepišme si, jak máme jednotlivé oblasti pokryté, které se věnujeme více a jestli jsme na některou z nich nezapomněli.

Dalším krokem bývá zamyšlení, jak se toto mění v čase. Jak jsme na tom byli před šesti měsíci, před rokem? Před pěti lety? Došlo k nějaké změně? V jakých oblastech a jakým směrem? Pokud vidíme, že je mezi nimi nevyváženost, měli bychom se pokusit o znovunastolení rovnováhy.

Jak vrátit do života balanc?

Můžeme si třeba sepsat malý osobní plán: Co udělám od zítřka trochu jinak? Na kterou oblast se zaměřím? A jakým způsobem? Napíšu si jednu zcela konkrétní věc/aktivitu, kterou vyzkouším.

Je dobré si dělat plány realistické - méně bývá více. Pokud bychom si totiž udělali plán příliš ambiciózní, mohlo by se lehce stát, že ho nesplníme, což by zpětně vedlo k další nové frustraci. A to nechceme. Stačí tedy najít jednu jedinou věc, kterou uděláme jinak, a tím přispějeme k vyrovnání svých šesti oblastí.

Zajímají vás, jak se popasovala s vyhořením designérka Anna Marešová? Poslechněte si rozhovor v našem podcastu.

A co prevence?

Do prevence syndromu vyhoření určitě patří učit se vnímat sebe sama, svoje myšlenky, pocity i signály, které vysílá naše tělo, tedy různé bolesti, brnění, ztížené dýchání, sevřený hrudník, zatuhlost atd. Je třeba naslouchat sám sobě, snažit se porozumět svým emocím a vědět, co mě těší, co mi dělá radost, co mi dává smysl, kde umím tzv. “upustit páru“. Naučit se vyvažovat pracovní zatížení i jinými aktivitami a nezapomínat na vztahy - k sobě, k rodině a k přátelům. Neustále hledat rovnováhu mezi již zmíněnými šesti oblastmi našeho života: partnerský/rodinný život, práce, zdraví a fyzická kondice, sociální kontakty, individuální koníčky, víra/spiritualita. Zajímá vás k prevenci víc? Podívejte se na mých 10 tipů na pracovní well-being. Potřebujete se zbavit stresu? Podívejte se na praktické tipy, jak s ním pracovat.

Odborná pomoc

Dnes už naštěstí není žádná ostuda říct si o pomoc. Psychoterapeuti, kteří se věnují workoholismu a syndromu vyhoření, vám můžou pomoci najít přesně takové techniky a postupné změny, které vás z krize vyvedou rychleji, než kdybyste se o to pokoušeli sami metodou pokus - omyl. Vyslechnou vás, vždy budou na vaší straně a pomohou vám najít tu nejlepší cestu zpátky k rovnováze.